Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 282/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Spokojené Díly z. s., se sídlem Foglarova 1817/57, Kuřim, zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou se sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. -96, a Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2020, č. j. - 144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. Podle stěžovatelky obecné soudy tím, že rozhodly formalisticky a v rozporu s právní úpravou porušily její základní práva zakotvená v v článku 36d a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na příznivé životní prostředí dle y, jakož i právo vlastnit majetek podle y.

2. Ve správním řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR (posléze jako osoba zúčastněná na řízení) dne 29. 4. 2019 podalo Krajskému úřadu Jihomoravského kraje oznámení záměru "I/43, obchvat + MÚK Kuřim, východ + MÚK Lipůvka" v k. ú. Kuřim, okres Brno - venkov a k. ú. Lipůvka, Svinošice, okres Blansko (dále též "Záměr"), který měl spočívat ve zlepšení technického a dopravně-bezpečnostního stavu v rámci tří vybraných úseků stávající komunikace I/43, s tím, že:

- stavba I/43, Podlesí, obchvat zahrnuje místní komunikaci zajišťující dopravní obsluhu Podlesí, která je na silnici I/43 připojena stykovou křižovatkou vybavenou odbočovacími pruhy - jako 4. větev je zde připojena účelová komunikace podél Podlesního potoka. Celková délka této stavby činí cca 1,38 km. Silnice je navržena v kategorii S 11,5/90 v úseku Podlesí - Kuřim v projektovém staničení od km 9,12 do km 10,50. Napojení území je řešeno pomocí soustavy kruhových objezdů. V rámci stavby bude zřízena nová obslužná komunikace, na kterou bude napojena obec Podlesí, nové rozvojové plochy Kuřimi, obalovna a ostatní polní cesty. Tato komunikace se uvažuje jako místní obslužná komunikace v kategorii S 7,5;

- stavba I/43 MÚK Kuřim, východ je dlouhá v ose hlavní trasy 1,51 km. Stávající úrovňová křižovatka má být nahrazena mimoúrovňovou křižovatkou, která zajišťuje bezkonfliktní napojení Kuřimi a průmyslových zón v její severní části na silnici I/43; a konečně

- stavba I/43 MÚK Lipůvka je dlouhá 1,01 km a je plánována tak, že na začátku úseku se od sebe oddělí silnice I/43 a II/379, v přímém směru za MÚK Lipůvka bude na Blansko pokračovat silnice II/379. Všesměrnost je doplněna pravým odbočením ze směru od Blanska do původní stopy silnice II/349, která již bude využita jako místní komunikace.

3. Krajský úřad (žalovaný v soudním řízení správním) provedl v souladu s a přílohou č. 2 , o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), dále jen "zákon o posuzování vlivů", zjišťovací řízení, jehož cílem bylo zjistit, zda uvedený Záměr má být posuzován v celém rozsahu uvedeného zákona. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, č. j. JMK 61868/2019, sp. zn. S-JMK 61868/2019 OŽP/Vlč, pak dle zákona o posuzování vlivů krajský úřad vydal závěr zjišťovacího řízení, že Záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován dle zmíněného zákona.

4. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které zejména namítala, že Záměr měl být posouzen podle zákona o posuzování vlivů v plném rozsahu (tedy měla proběhnout tzv. velká EIA). Její žalobě krajský soud nevyhověl, posléze Nejvyšší správní soud rovněž zamítl její kasační stížnost (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z www.nssoud.cz, Ústavní soudu na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). Podle shodného závěru správních soudů správní orgány vycházely z předloženého oznámení Záměru, dle kterého je Záměr zařazen v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů v kategorii II (zjišťovací řízení) pod číslem 49 - Silnice všech tříd a místní komunikace I. a II. třídy o méně než čtyřech jízdních pruzích od stanovené délky 2 km. Podle tohoto zařazení tedy záměr nespadá do kategorie záměrů, které vždy podléhají posuzování podle zákona o posuzování vlivů (tj. kategorie I), ale do kategorie, v níž se provádí zjišťovací řízení. Krajský soud považoval toto zařazení s ohledem na technické parametry Záměru za odpovídající, a nepřisvědčil tak stěžovateli, že by měl Záměr spadat do jiné kategorie, a tedy že by měl podléhat povinnému posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. velká EIA), tomuto závěru přisvědčil rovněž kasační soud.

5. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala skutkový stav a zopakovala již uplatněné žalobní, jakož i kasační námitky. Rozhodnutí soudů jsou podle ní nepřezkoumatelná. Dále namítá především nesprávné řazení záměru dle přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů, chybnou kvalifikaci záměru žalovaným a rezignaci na eurokonformní výklad směrnice EIA. Přijaté řešení dle stěžovatelky není v souladu s veřejným zájmem a skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, event. je se zjištěními v rozporu.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , . Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

10. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016

sp. zn.

]. Předmětem sporu je především otázka, zda v případě Záměru mělo být provedeno posouzení dle zákona o posuzování vlivů (tzv. velká EIA). Záměr měl být dle stěžovatelky povinně předmětem tohoto posuzování (a nikoliv toliko zjišťovacího řízení) a toto posuzování měl provést žalovaný, nikoliv krajský úřad. Domnívá se rovněž, že oznamovatel měl Záměr předložit v komplexnější podobě (tj. celkově vyřešit dopravní situaci v dané lokalitě); nyní posuzovaný Záměr považuje za neúplný a nefunkční celek. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny velmi rozsáhlým rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že k namítaným pochybením v právní kvalifikaci záměru nedošlo.

11. Stěžovatelka namítala taktéž nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné vypořádání námitek, zejm. v případě rozsudku krajského soudu. Ten se s nimi však dle Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudku obou instancí správních soudů nijak nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze v nyní projednávané věci konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Ani Ústavní soud na posouzení věci neshledal pochybení ústavněprávní relevance. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vlastnit majetek, ani práv na spravedlivý proces nebo příznivé životní prostředí.

13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu