Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2436/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, st., advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha 2, proti výrokům II., III. a) rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -194 ze dne 28. 5. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených nákladových výroků rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „ “) s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná a 4, a a 3 d (dále jen „ “).

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že v řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu byla stěžovateli pod výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. -156 ze dne 27. 9. 2019 přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 32 912 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudek nalézacího soudu ve věci samé rubrikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzen a v nákladovém výroku II. byl změněn tak, že stěžovateli se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (napadený výrok II.) a také náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč [napadený výrok III. a)]. rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, když stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení podle Sb. a nikoliv podle vyhlášky , a to s odůvodněním, že v případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Vzhledem k tomu, že ostatní skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že v dané věci byl stěžovatel procesně úspěšný a vůči žalobci mu tak v souladu s vzniklo právo na náhradu (procesně) účelně vynaložených nákladů, tedy i (procesně) účelně vynaložených nákladů na právní pomoc, a to včetně náhrady DPH.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými výroky rozsudku městského soudu, resp. postupem městského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na rovné zacházení ( y), práva na přístup k soudu ( y), resp. práva na právní pomoc ( y) a práva na ochranu majetku ( y).

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených nákladových výroků rozhodnutí městského soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť „spor“ o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz nález

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené výroky rozhodnutí městského soudu, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu nalézacího, a to zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 10. 2017 s tím, že v případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Svým rozhodnutím však pouze důsledně aplikoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a zejména konstantní judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)], podle které lze u statutárních měst (zásadně) presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Odvolací soud plausibilně vysvětlil, proč nelze v nyní projednávaném případě náklady stěžovatele za zastoupení advokátem posuzovat za účelně vynaložené, a proč je nutné v daném případě aplikovat Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a Ústavní soud nenašel žádný důvod pro zrušení nákladových výroků napadeného rozsudku městského soudu.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu