Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 174/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Josefa Nováka, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem Kopecký Hála & Co., advokátní kancelář s.r.o., sídlem Plynárenská 671/0, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2020, č. j. -44 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2020, č. j. - 84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze. Podle stěžovatele správní soudy tím, že nevyhověly jeho žalobě, porušily jeho základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a d.

2. Stěžovatel obdržel celkem 21 dodatečných platebních výměrů prvostupňového správce daně ze dne 28. 8. 2018, které posléze odvolací finanční ředitelství potvrdilo a jeho odvolání zamítlo. Těmito dodatečnými platebními výměry byla žalobci jako podnikající fyzické osobě doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 3 605 134 Kč za zdaňovací období měsíců prosinec 2013 až září 2015 (vyjma měsíce května 2015).

3. Stěžovatel se ve své věci obrátil na správní soudy (pozn. - všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z adresy www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). Krajský soud nicméně žalobu odmítl pro opožděnost. Rozhodnutí žalovaného odvolacího finančního ředitelství bylo dle krajského soudu stěžovateli doručeno dne 8. 11. 2019, poslední den dvouměsíční zákonné lhůty pro podání žaloby tedy připadl na den 8. 1. 2020. Stěžovatel však dle krajského soudu však podal žalobu až dne 10. 1. 2020. Posléze stěžovatel podal kasační stížnost, které však Nejvyšší správní soud rovněž nevyhověl. Podstatou řízení před Nejvyšším správním soudem se stalo posouzení okamžiku doručení a řádnost poučení stěžovatele o možnosti vyzvednutí zásilky. Nejvyšší správní soud se po prozkoumání správního spisu stran posouzení otázky včasnosti podané žaloby v plném rozsahu ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl krajský soud.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že není možné konstatovat fikci doručení rozhodnutí žalovaného za situace, kdy nebyl jednoznačným a srozumitelným způsobem poučen o datu, s nímž zákon tyto účinky spojuje. V této souvislosti stěžovatel rekapituloval skutkový stav. Stěžovatel zejména obdržel dvě protichůdné informace, dvě protichůdná poučení, což způsobilo zmatečnost při doručování a vyloučilo možnost aplikace fikce doručení. V informaci České pošty - "Výzvě k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky" - bylo uvedeno pozdější datum (do 11. 11. 2019), do kterého byla zásilka na poště uložena, avšak které je v rozporu s poučením obsaženým na útržku obálky "Výzva a poučení". Takový postup, resp. toto zmatečné poučení o následcích doručováním je v rozporu s ústavními principy a jeho právem na spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom právní fikce doručení "nástroj odmítnutí reality právem" proto by měl Ústavní soud této otázce věnovat pozornost.

5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , . Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

10. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016

sp. zn.

]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.

11. V nyní projednávané věci stěžovatel napadal skutečnost, že byl ústřižkem z obálky de facto poučen o datu doručení fikcí, avšak současně mu bylo poštou sděleno datum, do kterého si zásilku může na pobočce pošty vyzvednout. Vzhledem k tomu, že toto datum bylo pozdější, došlo ke zmatečné situaci.

12. Správní soudy shodně nepřisvědčily argumentaci, že bylo stěžovateli rozhodnutí žalovaného doručeno až dne 11. 11. 2019 (jeho vyzvednutím na poště), a tedy že žaloba byla podána včas. Poukazovaly na to, že dne 29. 10. 2019 byl učiněn neúspěšný pokus o doručení zásilky obsahující rozhodnutí žalovaného a že tento den byla zásilka připravena k vyzvednutí, stejně jako skutečnost, že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno poučení v podobě ústřižku obálky "Výzva a poučení", obsahující standardizovaný text poučení včetně následující věty: "V případě, že si uloženou písemnost nevyzvednete ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se podle zákona desátý den této lhůty za den doručení." Desetidenní lhůta, jejíž marné uplynutí zakládá fikci doručení ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu, počala běžet ve středu 30. 10. 2019 (§ 33 odst. 2 daňového řádu) a poslední den této lhůty, který je zároveň dnem doručení, připadl na pátek 8. 11. 2019.

13. Stěžovatel tudíž "zmatečnost" poučení po celou dobu řízení před správními soudy spatřuje v tom, že bylo v současně vhozené, poštou vyhotovované "Výzvě k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky" uvedeno pozdější datum (11. 11. 2019), do kterého byla zásilka na poště uložena a do kterého si ji bylo možné vyzvednout. Jednalo se tedy o pozdější datum, než které bylo uvedeno v poučení o lhůtě nastoupení účinků fikce doručení obsaženém v útržku obálky "Výzva a poučení".

14. V nyní projednávaném případě je ovšem podstatné, že právě ústřižek stěžovatele poučil o datu fikce doručení v souladu s ustanoveními daňového řádu. Konkrétně podle § 46 odst. 2 daňového řádu platí, že v upozornění na uložení písemnosti, které se vkládá do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky nebo na jiné vhodné místo, se adresát vyzve k převzetí písemnosti a dále se v něm uvede označení správce daně, jehož písemnost je doručována, komu je doručováno, kde a od kterého dne a v jakých hodinách je písemnost připravena k vyzvednutí; současně se adresát písemně poučí o právních důsledcích jejího nevyzvednutí. Podle § 47 odst. 1 daňového řádu pak písemnost, která se doručuje do vlastních rukou nebo jejíž převzetí má být potvrzeno adresátem, je doručena okamžikem převzetí zásilky, která obsahuje doručovanou písemnost, adresátem nebo jinou osobou oprávněnou k převzetí písemnosti podle zákona. Odst. 2 téhož ustanovení daňového řádu upravuje fikci doručení tak, že nevyzvedne-li si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů od jejího uložení, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Právě ústřižek je pro moment nastání fikce podstatný a jako takový obsahoval jednoznačné poučení ve smyslu stávající judikatury správních soudů (rozsudek ze dne 14. 4. 2014, č. j. - 124, shodně rozsudek ze dne 23. 9. 2020, č. j. - 48). Skutečnost, že bylo stěžovateli umožněno si (bez právních následků) vyzvednout zásilku na pobočce i poté, na tomto nemůže nic změnit. Tato okolnost nezakládá "zmatečnost poučení", jak se stěžovatel domnívá, ani není s to zpochybnit doručenku jakožto veřejnou u.

15. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

16. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných a y základních svobod.

17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu