Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 243/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky WELL Group, a.s., se sídlem Tusarova 1179/37, Praha 7 - Holešovice, právně zastoupené JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem, se sídlem Nerudova 185, Humpolec, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. prosince 2017, č. j. -901 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. -969, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, jež byly vydány v řízení o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty. Stěžovatelka předesílá, že ve věci podala dovolání a že tuto ústavní stížnost podává spíše z procesní opatrnosti.

2. V projednávané věci tak nastal souběh dovolání s ústavní stížností, pročež Ústavní soud musel v prvé řadě zkoumat, jaké má tato skutečnost procesní důsledky. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je totiž Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V projednávané věci se Ústavní soud zaměřil zejména na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.

3. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů. Konkrétně je podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno.

4. Ústavní soud rozumí důvodům, které stěžovatelku vedly k oné procesní opatrnosti, tedy k souběžnému podání dovolání a ústavní stížnosti. Její věc je totiž procesně atypická. Stručně řečeno, stěžovatelka vyslovila pochybnosti o správnosti odůvodnění a poučení obsažených v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze. Poučení samotné totiž vychází z toho, že přípustnost dovolání závisela na posouzení, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce "zásadní právní význam" (tj. opíralo se o znění účinné do 31. 12 2007, resp. 31. 12. 2012). Tato interpretace se opírala o ustanovení , (dále jen " ") a jeho výklad provedený Nejvyšším soudem. Předmětná úprava dovolání však byla s vykonatelností od 31. 12. 2012 zrušena Ústavním soudem jako protiústavní a byla nahrazena novou úpravou, která vyžaduje, aby dovolatel vymezil podmínky přípustnosti stanovené ustanovením ve znění účinném od 1. 1. 2013. Je proto z ústavněprávního hlediska přinejmenším pochybné, zda podle dřívější protiústavní úpravy může být posouzena přípustnost dovolání podaného v roce 2019.

5. Jak plyne i z textu dovolání, jež stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, stěžovatelka na tuto situaci reagovala a formulovala toto dovolání tak, že na jedné straně vymezila důvody přípustnosti ve smyslu nynější úpravy, avšak zároveň uvedla, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku (po případ, že by Nejvyšší soud přece jen postupoval podle starší protiústavní úpravy).

6. Tato procesní nejistota stěžovatelky však nemá vliv na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Obě dvě eventuality - tj. jak posouzení přípustnosti dovolání podle dřívější úpravy, tak postup dovolacího soudu podle úpravy nové - mají totiž společné to, že v nich je přípustnost dovolání závislá "na uvážení" Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení . Jinými slovy, pokud by Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání posoudil jako nepřípustné, bylo by pro účely podání ústavní stížnosti v zásadě lhostejné, na základě které úpravy by tak učinil (použití nesprávné úpravy by ovšem mohlo mít dopad na věcné posouzení ústavní stížnosti, tj. otázku případného porušení práva stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu). V obou případech by totiž bylo aplikováno ustanovení , podle něhož: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Procesní prostor pro podání ústavní stížnosti by tudíž stěžovatelce tak jako tak zůstal zachován.

7. Spíše pro dokreslení procesních principů vztahujících se k souběhu dovolání a ústavní stížnosti a k otázce chybného poučení Ústavní soud zdůrazňuje obecné pravidlo, podle něhož nesprávné poučení o možnosti podat dovolání obecně nemůže jít k tíži stěžovatele pro účely eventuálního přístupu k Ústavnímu soudu. Tento princip se aplikuje i tehdy, pokud by snad dovolání v určité věci bylo ex lege nepřípustné (což však zjevně není případ stěžovatelky), avšak dovolání by bylo podáno na základě chybného poučení odvolacího soudu. Již ustálený procesní postup Ústavního soudu (srov. např. nález

ze dne 2. 12. 2008, usnesení

sp. zn.

,

či

; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) je založen na názoru, podle něhož chybné poučení není způsobilé přípustnost dovolání založit. Na straně druhé však Ústavní soud považuje v důsledku chybného poučení za zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu (jež by stricto sensu marně uplynula, neboť dovolání nebylo vyčerpáno řádně). Např. v citovaném usnesení

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že nesprávné poučení obsažené v usnesení odvolacího soudu sice "nemůže založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně jej nelze stěžovatelce klást k tíži. Jestliže tak stěžovatelka v dobré víře ve správnost poučení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu odvolacího jako opožděnou; v takovém případě by se totiž v součinnosti s [odvolacím soudem] dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv (...)."

8. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že ustanovení o "použití dosavadních právních předpisů" pro "konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona" se přirozeně nevztahuje na řízení před Ústavním soudem, a nemá tudíž žádný vliv na to, jaké znění se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti použije. Argument stěžovatelky (či spíše subtilní náznak argumentu), podle něhož by snad mohlo být rozhodné znění ustanovení účinné od 1. 4. 2004 do 31. 12. 2012 Ústavní soud již proto nemůže akceptovat. Intertemporální účinky novely ustanovení řeší přímo novelizující , část druhá, čl. IV, bod 1., podle něhož: "Ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil." Jelikož lhůta pro podání dovolání v této věci začala plynout až po 1. 1. 2013 a navíc stěžovatelka dovolání podala, nelze dovodit přípustnost ústavní stížnosti ani s odkazem na toto ustanovení.

9. S ohledem na uvedené je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně, neboť věcí se ještě bude zabývat Nejvyšší soud v řízení o podaném dovolání. Pokud bude rozhodnutí Nejvyššího soudu pro stěžovatelku nepříznivé, zůstane jí procesní cesta k Ústavnímu soudu otevřena, a to bez ohledu na to, zda Nejvyšší soud posoudí jako přípustné či nepřípustné a na základě jaké právní úpravy.

10. Soudce zpravodaj proto podle ustanovení návrh usnesením odmítl jako nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2021

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj