Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 179/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zemana, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2020 č. j. -28 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2020 č. j. -26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 1. 2020 č. j. 42113-005/8070/16.1.2020-00472/MaE-1 bylo, za účelem zajištění pohledávky pojistného za stěžovatelem, vyčíslené platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 9. 2013 č. j. 41073/030/9014/5.9.2013/1378/KI v částce 207 414 Kč, zřízeno podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu (3/16) stěžovatele k nemovitostem zapsaným na LV č. X v katastrálním území XY, obec XY, okres Praha-západ.

3. Odvolání stěžovatele zamítla vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 10. 3. 2020 č. j. 42000/004831/20/020/DP a potvrdila rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 1. 2020 č. j. 42113-005/8070/16.1.2020-00472/MaE-1.

4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl napadeným usnesením, a to bez nařízení jednání (výrok I) z důvodu nedostatku procesní legitimace stěžovatele. Současně rozhodl též o nákladech řízení (výroky II a III). Odmítnutí žaloby městský soud odůvodnil tím, že ochrana práv může být poskytnuta pouze tomu, kdo byl zkrácen na svých právech. Stěžovatel se však domáhal toliko účastenství ostatních spoluvlastníků daných nemovitostí v řízení o zřízení zástavního práva. Konstatoval, že nepřibrání ostatních spoluvlastníků do řízení se subjektivních práv stěžovatele nedotýká, tudíž ať už vedlejší účastnice z hlediska objektivního práva pochybila, či nikoliv, žaloba byla neprojednatelnou.

5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem v části, jíž se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 10. 3. 2020 č. j. 42000/004831/20/020/DP a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, odmítl (výrok I). Ve zbývající části kasační stížnost zamítl (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky III a IV). Konstatoval, že rozhodnutím vedlejší účastnice byl sice stěžovatel nesporně dotčen na svých právech a byl tak oprávněn podat proti němu správní žalobu, avšak pro její přípustnost byl povinen namítat porušení jeho vlastních práv, což neučinil. Proto přisvědčil závěru městského soudu, podle něhož se stěžovatel svou žalobou dovolával toliko ochrany subjektivních práv jiných osob, konkrétně účastenství ostatních spoluvlastníků daných nemovitostí v řízení. K námitce porušení práva stěžovatele na veřejné projednání věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že již z dikce stěžovatelem namítaného porušení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jasně vyplývá, že toto ustanovení se vztahuje pouze na rozhodování ve věci samé. V daném případě se však městský soud věcnou stránkou žaloby nezabýval, neposuzoval její důvodnost, a v takové situaci má soud povinnost nařídit jednání pouze tehdy, když je v řízení potřeba provést určitý důkaz. Taková potřeba však v řízení nenastala, a proto soud jednání nařídit nemusel, i když o to stěžovatel žádal.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud pochybil, když při rozhodování o jeho kasační stížnosti nezohlednil námitku, že městský soud rozhodl o jeho správní žalobě neveřejně. Není akceptovatelným argumentem, že stížnost proti znemožnění přístupu k soudu tím, že o věci je rozhodnuto kabinetně, je nedůvodná. Stěžovatel očekával od správních soudů poskytnutí právní ochrany proti porušení jeho procesních práv již na úrovni správních orgánů. Ochrany se mu však od nich nedostalo.

III.

Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přezkumu údajně neústavního postupu správních soudů, spočívajícím v tom, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání podle Nicméně již Nevyšší správní soud (viz sub 5 a bod 12 napadeného rozsudku) ústavně konformně dovodil, že předmětné ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy je rozhodováno o věci samé (tj. meritorně). V posuzované věci však byla stěžovatelova žaloba věcně neprojednatelnou, a proto bylo namístě ji odmítnout podle ve spojení s , tedy nešlo o rozhodnutí ve věci samé.

12. Na uvedeném postupu správních soudů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s tímto správným právním závěrem správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu