Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2271/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Krajči, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. -240, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2020 č. j. -229, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2020 č. j. -245, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2020 č. j. -251, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. července 2020 č. j. -252, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že vykazují prvky svévole, libovůle a jsou ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu dle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2020 č. j. -229, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané odvolání. Dle obvodního soudu stěžovatel projevil pouze nepatrnou aktivitu při prokazování svých poměrů, když pouze vyjmenoval osoby na něm finančně závislé a své vyživovací povinnosti ke svým dvěma dětem, výši svého důchodu a průměrnou výši výdělku manželky samostatně výdělečně činné. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatelem uváděná tvrzení vykazují značné nesrovnalosti, když pouze soudem vyměřené výživné na jeho dvě děti o více než 100 % převyšuje jeho jediný uváděný příjem. Tvrzení stěžovatele, že jeho jediný příjem tvoří dávka starobního důchodu ve výši 9 279 Kč, z níž hradí výživné svých dětí ve výši 17 000 Kč měsíčně, jakož i veškeré další výdaje, obvodní soud považoval za stěží uvěřitelné a nevěrohodné. Stěžovatel dle obvodního soudu nepředložil rozsudky soudů o výživném, nevysvětlil, proč nepožádal o snížení vyživovacích povinností, ani neobjasnil, proč není příjemcem dávek státní sociální podpory či dávek pomoci v hmotné nouzi, ani proč nemá žádný příjem ze zaměstnání či podnikání. Nadto zcela ignoroval podstatnou část výzvy obvodního soudu, když nesdělil, jak naložil s částkou asi 7 000 000 Kč, kterou dle svého vlastního tvrzení obdržel od obchodní společnosti VLTAVÍN leas, a.s., nepředložil soudu žádné y k prokázání svých tvrzení (výše důchodu, výše výdělku manželky, výše výživného apod.), ani nepředložil výpisy ze svých účtů. Jelikož stěžovatel nedoložil svou nepříznivou majetkovou situaci a neprokázal, že jeho poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, obvodní soud mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. -240 usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem, že stěžovatel své majetkové poměry odůvodňující případné osvobození od soudních poplatků přesvědčivě ani netvrdil a tím méně pak věrohodně doložil, ačkoliv ho v tomto směru tíží důkazní břemeno. Na uvedených závěrech dle městského soudu nemohlo nic změnit ani obsáhlé odvolání stěžovatele.

4. Usnesením obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. -245 byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za podané odvolání s poučením, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -251 bylo k námitce stěžovatele potvrzeno usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. -245 vydané asistentem soudce. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -252, bylo odvolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel v určené lhůtě soudní poplatek za odvolání nezaplatil.

II.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje své majetkové poměry a uvádí, že trvání na zaplacení soudního poplatku by bylo snad až výrazem pohrdání jeho situací. Namítá, že soudy měly k dispozici doklady o tom, že se svým majetkem nemůže disponovat, protože je proti němu vedena exekuce pro výživné na děti, které není schopen platit. Byly si vědomy toho, že je starobní důchodce a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby vydělával, jakož i toho, že případné dávky sociální pomoci nejsou určeny k placení soudního poplatku, stejně jako toho, že nemá šanci získat majetek na zaplacení soudního poplatku 28 580 Kč. Obvodní soud dle stěžovatele o jeho žádosti rozhodl mechanicky a městský soud jeho postup pouze laxně a povrchně aproboval, přičemž napadená rozhodnutí pro něj fakticky znamenají odepření přístupu ke spravedlnosti.

III.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

7. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 20. 5. 2020 č. j. -240 a usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. -229 přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario). Oproti tomu v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. -245, usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -251 a usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -252 je ústavní stížnost nepřípustná (blíže viz body 14. - 15. tohoto usnesení).

IV.

8. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu

s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz a částečně návrhem nepřípustným - viz .

V.

10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s tím, že mu soudy nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané odvolání, která však postrádá potřebný ústavněprávní rozměr a opomíjí limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí tohoto druhu.

11. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků (a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů) je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení obecnými soudy, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, však v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly důvody,

z nichž při svém rozhodnutí vycházely a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho aktuální majetkové poměry, opomíjí, že podstatná pro rozhodnutí byla také skutečnost, že své majetkové poměry dostatečně nedoložil, když (navzdory výzvě soudu) zejména nedoložil, jak naložil s částkou přibližně 7 000 000 Kč, kterou dle svého vlastního tvrzení v minulosti obdržel.

13. Jelikož relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obvodního soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. -229 a městského sudu ze dne 20. 5. 2020 č. j. -240 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. -245, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, a proti usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -251, kterým bylo k námitce stěžovatele toto usnesení obvodního soudu (vydané asistentem soudce) potvrzeno, je třeba poukázat na stanovisko pléna sp. zn. ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), ze kterého vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle nepřípustná. Uvedené stanovisko vychází (mimo jiné) z toho, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Usnesení, kterým je poplatník vyzván k zaplacení soudního poplatku, však za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu považovat nelze. Právním názorem obsaženým v tomto stanovisku je Ústavní soud vázán a ústavní stížnost tak v této části bylo třeba odmítnout podle jako nepřípustnou (obdobně také např. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2018).

15. Stěžovatel napadá také usnesení obvodního soudu ze dne 1. 7. 2020 č. j. -252, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel v určené lhůtě soudní poplatek za odvolání nezaplatil. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti tomuto rozhodnutí podal v souladu s poučením odvolání, o kterém doposud rozhodnuto nebylo (pakliže se tak v mezičase stalo, stěžovatel o tom Ústavní soud neinformoval a ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal, přičemž v případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, jelikož úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Protože ústavní stížnost ani zde nesměřuje proti konečnému rozhodnutí, tak jak předpokládá , musela být i v této části odmítnuta jako nepřípustná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu