Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2272/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2019 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , a d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle , , odst. 2 písm. g) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jednak přečinem výtržnictví podle , odst. 2 písm. a) , kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tyto trestné činy jej podle , za použití odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozených krajský soud rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, na náhradě škody částku 73 516 Kč a poškozenému R. M. (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 23 048 Kč; tento poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle k , odst. 2 písm. g) a jednak přečinem výtržnictví podle , odst. 2 písm. a) a podle za použití stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle do věznice s ostrahou. O povinnosti stěžovatele k náhradě způsobené škody rozhodl vrchní soud shodně jako krajský soud.

4. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl poškozeného údery do obličeje a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006 sp. zn. odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a podle § 202 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nezabýval mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti (dále jen " "). Vrchní soud, vytýká dále stěžovatel, se omezil na konstatování, že postup podle uvedeného ustanovení nepřichází do úvahy, neboť pro něj nejsou splněny základní podmínky z pohledu hmotného práva. Nemožnost aplikace je podle vrchního soudu dána tím, že stěžovatel v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví spáchal další trestný čin (konkrétně trestný čin výtržnictví), který dokonal. Stěžovatel oproti tomu poukazuje, že aplikace je možná - a v jeho případě též opodstatněná - za situace, kdy v jednočinném souběhu došlo ke spáchání dvou trestných činů, a nejpřísnější trestný čin byl spáchán ve stadiu pokusu a druhý trestný čin byl dokonán.

7. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že z obecného pohledu je právní názor vrchního soudu nesprávný, jelikož dokonání mírnějšího trestného činu nebrání postupu podle , jde-li o závažnější trestný čin, který byl spáchán ve stadiu pokusu. Konkrétními skutečnostmi, které postup podle umožňují, se však Nejvyšší soud nezabýval se zdůvodněním, že takové námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Právě tímto postupem bylo stěžovateli neústavně (a v rozporu s jeho základními právy) odňato právo na dvojinstanční trestní řízení. Vrchní soud evidentně pochybil, odmítl-li postup podle paušálně s odkazem na to, že stěžovatel jeden z trestných činů dokonal. Z tohoto důvodu (tedy v důsledku nesprávného právního názoru) se vrchní soud nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel uvedl a které podle jeho názoru postup podle umožňují. Nejvyšší soud shledal část dovolací argumentace jako opodstatněnou, nicméně přesto podané dovolání odmítl a konstatoval, že se otázkou přiměřenosti trestu nemůže zabývat. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že právní názor vrchního soudu nebyl správný. Současně však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí vrchního soudu, což v konečném důsledku způsobilo, že ani jedna soudní instance neposoudila možný postup podle ve světle argumentace uplatněné stěžovatelem. Stěžovatel odkazuje též na judikaturu týkající se problematiky předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

8. V průběhu řízení obdržel Ústavní soud též přípisy manželky stěžovatele (podané bez povinného zastoupení advokátem), které obsahovaly kopii podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Jde-li o rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle .

10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech ( a 2 ) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

12. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl. y ve spojení s y.

14. K námitce stěžovatele o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008

sp. zn.

(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. y). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014

sp. zn.

a ze dne 5. 3. 2015

sp. zn.

; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala. K okolnostem, za jakých lze uvažovat o aplikaci , se vyslovil Nejvyšší soud usneseními ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. a ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. , kde konstatoval následující: "Rozdílnost pokusu od dokonaného trestného činu a nedostatek následku, zpravidla snižují míru společenské škodlivosti, i když je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se ale uplatní jen tehdy, nedosahuje-li pokus v konkrétním případě takové závažnosti, jakému odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin. v umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především tím, do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. [...] Použití moderačního ustanovení není vázáno na okolnosti případu ani poměry pachatele, jak je tomu v ustanovení , ale bez jejich zhodnocení nelze stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti, a jestli by výměra tohoto trestu byla skutečně nepřiměřeně přísná pro pachatele pokusu trestného činu. Nelze pominout, že snížení trestu odnětí svobody podle je mimořádné a vyžaduje proto, aby pokus nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů, a přitom lze k němu přistoupit jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti, posuzované především podle hledisek uvedených v , by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání." Uvedená usnesení zdůraznila, že o použití lze uvažovat zejména u pokusu, jímž nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek. I z něj tak plyne, že v ostatních případech musí být možnost aplikace citovaného ustanovení předmětem bedlivého posouzení konkrétních skutečností charakterizujících spáchaný čin a osobu jeho pachatele (srov. též Šámal, Pavel a kol. , až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 787-803 s.).

16. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že k samotné aplikovatelnosti se výstižně vyjádřil až Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Nejvyšší soud nicméně ústavně konformním způsobem dovodil, že by jeho eventuální kasační zásah nebyl opodstatněný již proto, že soudy nižších stupňů přijatá zjištění (se kterými stěžovatel v ústavní stížnosti nepolemizuje) vedou ke spolehlivému závěru, že vzhledem k "povaze a závažnosti pokusu" je aplikace vyloučena. K "pokusu" v předmětné trestní věci Nejvyšší soud zdůraznil, že v důsledku jednání stěžovatele, ke kterému došlo 1. 1. 2015, byl poškozený devět měsíců na nemocenské, při lékařském vyšetření dne 30. 6. 2015 stále trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů doleva, přičemž uvedené mu znemožňuje sledovat film v kině, ale zejména prakticky znemožňuje řídit motorové vozidlo. Postupem Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nejde ani o překvapivé rozhodnutí; z tohoto pohledu nemají stěžovatelovy námitky (srov. výše sub 7.) ústavně právní relevanci.

17. Dlužno připomenout, že obecné soudy dále poukázaly na to, že neshledaly žádné polehčující okolnosti, dále že u stěžovatele nelze hovořit ani o doznání, lítosti, či dokonce sebereflexi a že lze pouze přihlédnout k délce doby, která uběhla od jeho posledního odsouzení. V neprospěch stěžovatele obecné soudy zmínily skutečnost, že spáchal více trestných činů. Při úvahách o možnostech jeho nápravy dospěly k závěru, že je třeba ukládat trest při spodní hranici trestní sazby.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje další námitky proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti navíc patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)].

19. Jak bylo výše uvedeno, znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud kromě námitky, podle které nenastaly skutečnosti (obecně) vylučující aplikaci , zejména námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a újmy na zdraví, přičemž je shledal za neopodstatněné.

20. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté y. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

21. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

22. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle , a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu