Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1302/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 573/10, Cheb, zastoupeného JUDr. Janem Nekolou, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 č. j. -33 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2019 č. j. -258, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní korporace innogy Energie, s. r. o., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 - Strašnice, a Oty Rakušana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " "), právo vlastnit majetek zaručené v y a zákaz nucených prací podle y.

2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 2. 2005 č. j. -6 pověřen vedením exekuce na majetek druhého vedlejšího účastníka pro uspokojení pohledávky první vedlejší účastnice ve výši 26 073,30 Kč. V průběhu exekuce byly na dražebním jednání prodány nemovité věci druhého vedlejšího účastníka za nejvyšší podání 2 600 000 Kč a usnesením stěžovatele ze dne 20. 9. 2017 č. j. 074 EX 00208/05-205 byl udělen příklep vydražiteli. Poté stěžovatel usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 074 EX 00208/05-222 provedl rozvrh rozdělované podstaty tak, že se uspokojují přihlášené pohledávky, a to pohledávka stěžovatele na nákladech exekuce ve výši 420 762,98 Kč a pohledávky věřitelů: obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., ve výši 1 145 199,80 Kč, Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Děčíně, ve výši 181 571,69 Kč, Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín ve výši 166 935 Kč, první vedlejší účastnice ve výši 63 773,10 Kč, obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., ve výši 22 786,90 Kč, Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín ve výši 91 898 Kč a obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., ve výši 507 072,53 Kč.

3. K odvolání přihlášené věřitelky, obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., bylo usnesení stěžovatele změněno napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že v první a druhé skupině se neuspokojuje žádná pohledávka a že ve třetí skupině se uspokojují pohledávky obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., ve výši 1 145 199,80 Kč, Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Děčíně, ve výši 181 571,69 Kč, Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín ve výši 166 935 Kč, první vedlejší účastnice ve výši 63 773,10 Kč a obchodní společnosti CASPER CONSULTING, a. s., ve výši 1 042 520,41 Kč. Krajský soud v odůvodnění poukázal na závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. a z dalších rozhodnutí, že pohledávku soudního exekutora lze do rozvrhu zahrnout pouze tehdy, existoval-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci byl stěžovatelem dne 31. 10. 2017 pod č. j. 074 EX 00208/05-214 vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce pouze o nákladech první vedlejší účastnice, neměl stěžovatel podle krajského soudu k dispozici titul pro uspokojení své pohledávky.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále je " "), odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu exekučního řízení v ústavní stížnosti opakuje argumentaci obsaženou v dovolání. V prvé řadě uvádí, že dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená ve stanovisku sp. zn. , na kterou poukázal i krajský soud v napadeném usnesení, nemůže v současné době obstát, neboť zkracuje práva soudního exekutora. Na základě podrobné argumentace stěžovatel uzavírá, že pohledávka soudního exekutora vzniká bez dalšího, tedy nikoliv právní mocí rozhodnutí o přiznání nákladů, což vyplývá i z judikatury vztahující se k přihlašování nákladů exekuce do insolvenčního řízení, např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2015

sp. zn.

(N 123/82 SbNU 25). Příkaz k úhradě nákladů exekuce má podle stěžovatele pouze autoritativně stanovit konkrétní výši nákladů. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozvádí tři možné přístupy k řešení otázky autoritativního stanovení povinnosti nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, přičemž sám se přiklání k rozhodování o nákladech exekuce až v usnesení o rozvrhu, čímž se předchází nadbytečnému vydávání příkazů k úhradě nákladů exekuce a naplňuje zásada procesní ekonomie. Jde-li o napadené usnesení krajského soudu, stěžovatel mu vytýká vnitřní rozpornost, neboť v odůvodnění sice jeho právo na náhradu nákladů uznává, avšak ve výroku jej popírá. Důsledkem takového přístupu je stav, kdy jako soudní exekutor úspěšně provedl exekuci na své vlastní náklady, tedy bezplatně. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká nesprávné užití a přepjatě formalistický přístup. Nedostatky mají spočívat v absenci odůvodnění odmítnutí dovolání, když stěžovatelem uplatněné náklady činily 420 762,98 Kč, resp. součet uspokojených nároků činil 2 600 000 Kč. Uvedená částka podle stěžovatele rozhodně není zanedbatelná pro chod exekutorského úřadu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. -258 je opožděná. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedené usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu, proti kterému nebylo dovolání ex lege přípustné, proto je pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti rozhodné jeho doručení účastníkům řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení krajským soudem. Stěžovatel v dovolání, jehož kopie je přílohou podané ústavní stížnosti, uvádí, že mu usnesení krajského soudu bylo doručeno dne 3. 5. 2019, lhůta pro podání ústavní stížnosti proto uplynula dne 3. 7. 2019. K podání ústavní stížnosti došlo dne 5. 5. 2020, tedy opožděně.

7. Ke zbývajícímu rozsahu, a to k napadení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. -33, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. l y je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo dojde-li porušením některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Podle platí, že dovolání není přípustné mimo jiné proti usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení přípustnosti dovolání je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení této problematiky vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či neměly oporu ve skutkových zjištěních.

10. V nyní posuzované věci je zřejmé, že výše nákladů stěžovatele, o nichž bylo jeho usnesením a usnesením krajského soudu rozhodováno, činila 420 762,98 Kč, avšak exekuce byla vedena pro uspokojení pohledávky ve výši 26 073,30 Kč, jde tedy o částku nepřevyšující 50 000 Kč, tudíž Nejvyšší soud proto nemohl postupovat jinak než dovolání proti usnesení krajského soudu odmítnout [s odkazem na ]. Takto, byť stručně, je pojato i odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jehož závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to v části proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. -258 podle jako opožděné podání a v části proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. -33 podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu