Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2938/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou se sídlem Bohunická 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -455 ze dne 30. června 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 27. května 2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -126 ze dne 21. března 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále jen " ").

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zákon"), pomocí k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128a odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona a pomocí k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 127 odst. 1 tr. zákona, jichž se měl dopustit způsobem a za okolností podrobně rozvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Vedle toho byl stěžovateli uložen jednak peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena nebo zástupce obchodních společností a družstev v trvání čtyř let.

3. K odvolání stěžovatele, dalších spoluobviněných a státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, vyjma výroku o vině a trestu stran spoluobviněného R. K. Ohledně stěžovatele pak sám ve věci rozhodl tak, že jej uznal vinným pomocí ke zločinům zneužití pravomoci úřední osoby podle , odst. 2 písm. a) (dále též "tr. zákoník") a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle , 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

4. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel obecně vytkl Vrchnímu soudu v Praze nedostatečné odůvodnění odsuzujícího rozsudku, za nepřípustný považoval odkaz na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které však podle něj také nedosahovalo kvalit předpokládaných zákonem. Konkrétně se domníval, že koordinace jednání jednotlivých uchazečů o veřejnou zakázku v rozhodné době nenaplňovala znaky žádného trestného činu. Z provedeného dokazování dále nevyplývá, že by stěžovatel věděl o zapojení představitele Ministerstva obrany do manipulace se zadávacím řízením. Způsob, jakým vrchní soud zdůvodnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, je podle názoru stěžovatele nedostatečný.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

6. Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy ( y), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy

sp. zn.

,

či usnesení

sp. zn.

).

8. Ústavní soud při svém posouzení na řízení pohlíží jako na jeden celek. Nemůže přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebylo spolehlivě prokázáno jeho úmyslné zavinění. Trestní soudy ve svých rozhodnutích opakovaně poukazovaly na průkazný obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Z nich vyplynulo, že stěžovatel dobrovolně a vědomě spolupracoval jak se spoluobviněným M. K., hlavním koordinátorem zákulisních dohod mezi uchazeči o předmětnou veřejnou zakázku, tak i s dalšími osobami zapojenými do zločinného spolčení. V řízení byly navíc provedeny další listinné a jiné důkazy, z nichž sice konkrétně ve vztahu ke stěžovateli nelze usoudit na jeho samotnou vinu, ale které doplňují celkový rámec odposlechů tím, že umožňují poskládat mozaiku vývoje a způsobu páchání souzené trestné činnosti. Přitom si tyto dva důkazní komplexy, jak plyne z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, navzájem neprotiřečí, ale naopak "zapadají do sebe". Na základě těchto skutečnosti trestní soudy dospěly k logickému závěru, že stěžovatel svým jednáním směřoval nikoli k transparentní účasti společnosti, za niž jednal v zadávacím řízení, s opravdovým zájmem získat veřejnou zakázku, ale k tomu, aby na žádost spoluobviněného K. dělal tzv. "křoví" předem domluvenému vítězi. Ústavní soud neshledává důvody, aby tento závěr rozporoval.

9. Ústavní soud akceptuje i způsob, jakým trestní soudy odůvodnily závěr o úmyslném zavinění stěžovatele ve vztahu k účastenství ve formě pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle . Při komplexním zhodnocení učiněných konkrétních skutkových zjištění obecné soudy dospěly k závěru, že pokud byl stěžovatel ve spojitosti se zadávacím řízením označeném jako "kuchyně H." požádán o laskavost spočívající ve formální účasti jím zastupované obchodní společnosti, nutně si pod tím musel představit, že předpokladem účinné pomoci bylo také "náhodné", tj. zmanipulované vylosování mezi užší počet pěti zájemců o veřejnou zakázku, protože pouhé zařazení mezi širší neomezený okruh uchazečů by "žadateli o laskavost" ještě nepřinesla žádnou faktickou výhodu, k níž měla jeho formální účast vést. Stěžovatel si dále musel být vědom, že za zadavatele (Vojenskou ubytovací a stavební správu) vystupují i úřední osoby, které se nutně musí podílet na netransparentním a účelově zkresleném zadávacím řízení, přičemž mu byl takový následek lhostejný. Z uvedených okolností tedy spolehlivě vyplýval stěžovatelův nepřímý úmysl také ve vztahu k pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby (blíže viz č. l. 40-42 usnesení Nejvyššího soudu). Námitkám stěžovatele, že jeho jednání by nemělo mít trestněprávní následky, že nevěděl o manipulaci se zadávacím řízením ani o zapojení určité úřední osoby, proto Ústavní soud nepřiznává relevanci.

10. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu