Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 43/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kadlecové, zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem, sídlem Vaníčkova 315/7, Praha 6 - Břevnov, proti III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 39 Co 319, 320/2017-324, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti WINEPOINT, s. r. o., sídlem Palisády 5029/29A, Bratislava, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že uvedeným výrokem městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici (v exekučním řízení oprávněné) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 69 683,90 Kč. V předcházející fázi řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 4. 4. 2017 č. j. -96 o odkladu provedení exekuce vůči stěžovatelce a jejímu zesnulému manželovi a usnesením ze dne 21. 4. 2017 č. j. -111 o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Obvodní soud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval, neboť podle něj náklady exekutora a oprávněné [podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], v každé fázi exekučního řízení určí exekutor příkazem k jejich úhradě podle exekučního řádu. S tímto názorem se městský soud neztotožnil. K napadenému výroku uvedl, že výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen " "), ve spojení s (a s exekučního řádu). Stěžovatelka nebyla se svými návrhy na částečné zastavení exekuce a odklad exekuce úspěšná, proto jí městský soud uložil, aby uhradila vedlejší účastnici náklady řízení. O nákladech v této fázi řízení bylo rozhodnuto, jelikož úprava nákladů exekučního řízení vyplývající z a 88 exekučního řádu se podle městského soudu vztahuje jen na náklady vůči povinnému.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud neměl o nákladech řízení vůbec rozhodovat, maximálně měl uvést odkaz na skutečnost, že o nákladech rozhodne exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce tak, jak to učinil obvodní soud. Uvedený názor městského soudu by bylo možné podle stěžovatelky akceptovat pouze v případě, kdyby stěžovatelka, jako exmanželka v exekuční věci zemřelého Ing. Kadlece nebyla účastníkem exekuce (tzn. v situaci, kdyby nebyl postihnut její majetek či společné jmění manželů), a přesto by podala v rámci exekučního řízení nějaký návrh. O takovou situaci však v daném případě nejde, neboť stěžovatelka jako bývalá manželka je účastníkem exekučního řízení. Navíc uvedeným rozhodnutím městského soudu se řízení nekončí (nekončí se ani účast stěžovatelky v řízení), a proto v takových případech není soud oprávněn o nákladech řízení rozhodovat. Stěžovatelka hodnotí postup městského soudu jako nezákonný též proto, že svým rozhodnutím o nákladech řízení rozhodoval jako první (když za normálních okolností by jako první rozhodoval exekutor), a proto nyní stěžovatelka proti jeho rozhodnutí nemůže podat žádný opravný prostředek. I touto skutečností byla stěžovatelka podle svého názoru zkrácena na svém právu na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Jde vždy pouze o to, zda tento orgán porušil ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení orgánu veřejné moci při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

6. Dále Ústavní soud připomíná, že k rozhodování soudů o nákladech řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2008

sp. zn.

(N 64/49 SbNU 9), ze dne 23. 11. 2010

sp. zn.

(N 232/59 SbNU 365), ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

(N 173/67 SbNU 111) či ze dne 6. 6. 2013

sp. zn.

(N 100/69 SbNU 667)]. O takový případ však v posuzované věci nejde.

7. Ústavnímu soudu je známa aplikační praxe, podle níž lze příkazem k úhradě nákladů exekuce ukládat povinnosti jen povinnému. Tato praxe vychází z výkladu § 88 odst. 1 exekučního řádu. Zároveň se ale připouští, že jsou-li exekucí postihovány majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, doručuje se příkaz k úhradě nákladů exekuce manželovi (manželce) povinného (povinné), který (která) do něj při splnění zákonných podmínek může podat námitky. Protože ovšem návrh na odložení (zastavení) exekuce podala stěžovatelka, nikoliv povinní (její manžel nebo obchodní společnost OK REAL PRAHA, s. r. o.), bylo rozhodnuto o dílčí náhradě nákladů řízení usnesením městského soudu (srov. k tomu přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019 sp. zn. , usnesení ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. a usnesení ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. ).

8. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že o jí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení oprávněné měl rozhodnout již obvodní soud, proti jehož výroku by se mohla bránit. Protože takto obvodní soud nepostupoval, rozhodl o stěžovatelčině povinnosti až městský soud. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí uložená povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů byla vyčíslena jakkoliv nesprávně. Za daného stavu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva (svobody) stěžovatelky v dané věci nebyla porušena do té míry, aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku usnesení městského soudu.

9. S ohledem na uvedená zjištění Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu