Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1442/2019

20 Cdo 1442/2019-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. N., narozeného XY, bytem v XY, proti povinnému J. H., narozenému XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného H. H., narozené XY, bytem jako povinný, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, pro 365 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. -229, takto:Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. -229, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 3. 2018, č. j. -188, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 15. 3. 2018, č. j. -188, jímž okresní soud zamítl návrh manželky povinného, jímž se domáhala částečného zastavení exekuce přikázáním z účtu manželky povinného č. XY dle exekučního příkazu JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, ze dne 30. 3. 2017, č. j. 117 EX 965/17-19. Šlo o v pořadí již druhé rozhodnutí okresního soudu o tomto návrhu, neboť předchozí usnesení ze dne 6. 6. 2017, č. j. -34, bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. -122, a vráceno k dalšímu řízení se závazným pokynem.

Odvolací soud uvedl, že okresní soud se opět nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není součástí společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), a nehodnotil ani vědomost manželky povinného o vzniku pohledávky, avšak nešlo s ohledem na , , dále též jen „obč. zák.“ a , , dále též jen „ “, ve znění do 31. 12. 2013 (tj. ve znění v době vzniku dluhu), o skutečnost právně významnou. Soud zjistil, že manželé uzavřeli smlouvu o zúžení SJM v roce 2004, ta byla zapsána do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu v roce 2016 a vymáhaný závazek vznikl dne 31. 7. 2009. Vzhledem k datu zahájení exekučního řízení (1. 3. 2017) soud rozhodoval podle exekučního řádu a ve znění novely provedené a účinné od 1. 7. 2015. Protože oprávněný nesouhlasil s přihlédnutím k obsahu smlouvy o zúžení SJM, nebylo možno postupovat podle , 2 , exekuční řád, dále též jen „e. ř.“, ale podle , 4 e. ř. Přípustnost postižení majetku v SJM nebo majetku manžela povinného posuzoval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , podle předpisu účinného v době vzniku vymáhaného závazku. Soud uzavřel, že oprávněnému nebyl znám obsah smlouvy o zúžení SJM ( obč. zák.), přičemž se vyžaduje objektivní průkaz vědomosti oprávněného, nestačí pouhá možnost se s obsahem smlouvy seznámit při vynaložení obvyklé péče ( , ). Nepovažoval tedy za relevantní, že smlouva byla dne 25. 10. 2004 pod č. V-2666/2004-304 zapsána v katastru nemovitostí. Protože prostředky na účtu manželky netvoří součást SJM jen v důsledku smluvní modifikace zákonného režimu SJM, lze je exekučně postihnout. Důvod k zastavení by byl podle dán, kdyby na účtu byly uloženy výlučně prostředky, které netvoří součást SJM z důvodu některé z výjimek uvedených v obč. zák., nic takového ale manželka povinného netvrdí. Důvod pro navrhované částečné zastavení exekuce tedy není dán.

Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vlivu dohody o zúžení SJM na možnost postihu majetku ve vlastnictví manžela povinného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ohledně možnosti využití ve spojení s obč. zák.), respektive která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (co do výkladu použitelnosti e. ř.). Předně poukázala na to, že soud se nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není v SJM z důvodu výluky stanovené zákonem (uvedl totiž, že toto posouzení netřeba s ohledem na zjištěné okolnosti). Dále soud nerespektoval judikaturou ustálený názor (prezentovaný např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , ) a nezjišťoval, zda manželka povinného věděla o závazku manžela, a zda tak vůbec mohla věřitele s dohodou o zúžení SJM seznámit. V dané věci přitom vyšel najevo opak, manželé léta nežijí ve společné domácnosti a manželka pobývá od roku 2005 v zahraničí. Pokud by se soud neodchýlil od ustálené praxe, musel by přihlédnout k dohodě o zúžení SJM a uzavřít, že její výlučný majetek (bankovní účet) nelze v této exekuci postihnout. Soud podle dovolatelky pochybil, protože posuzoval věc podle e. ř. ve znění novely, provedené , ačkoli zde jde o dohodu o zúžení SJM z roku 2004 a závazek z roku 2009. Tím vyložil možnost postihu věci v exekuci ve znění novely, která je pro manželku nepříznivější, a to jen s odkazem na den zahájení exekučního řízení. Nejvyšší soud podle dovolatelky dosud neřešil, zda se na dohodu o zúžení SJM a závazek, jež vznikly před novelou e. ř. provedenou a možnost postihu majetku, jenž v důsledku takto uzavřené dohody náleží výlučně jednomu z manželů, použije e. ř. ve znění před uvedenou novelou či po její účinnosti. Pokud by se mělo použít nové znění, nabízí se otázka, zda je dosavadní judikatura k e. ř., a obč. zák. použitelná i na e. ř. ve znění Závěrem vytkla odvolacímu soudu, že odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , které podle jejího názoru vůbec nedopadá na daný případ, a navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a sám nově rozhodl tak, že se exekuce co do postižení účtu manželky povinného zastavuje a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení, případně po zrušení obou rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při posouzení otázky vědomosti oprávněného o existenci a o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky nezohlednil, případně nezjišťoval, všechny právně relevantní skutečnosti, věc posoudil neúplně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové však z obsahu spisu nevyplývají.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení ve znění novely č. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení , na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (respektive právní předpis účinný v době, kdy vznikl samotný závazkový právní vztah - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. ).

Nejedná se tedy o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, jak namítá dovolatelka, která nadto směšuje právní úpravu, podle níž soud projednává příslušný procesní návrh, a právní úpravu, podle níž zkoumá rozsah exekučně postižitelného majetku v dané věci. Je pak logické, že příslušné znění právní úpravy, aplikované na tu kterou otázku, současně předurčuje i aplikovatelnou judikaturu.

Proto odvolací soud v projednávané věci postupoval správně, pokud o návrhu manželky povinného rozhodoval podle exekučního řádu a ve znění novely provedené a účinné od 1. 7. 2015 (srov. též Čl. II a IV, Přechodná ustanovení, ), avšak možnost a rozsah postižení majetku posuzoval podle předpisů účinných v době vzniku závazku povinného (za účinnosti , , účinný do 31. 12. 2013).

Dovolatelka předně vytkla soudu, že se nezabýval tvrzením, že vymáhaný dluh netvoří SJM v důsledku zákonného režimu (v odvolání uvedla, že předmětný dluh je zjevně mimo běžné poměry SJM, příp. že nevznikl běžným hospodařením povinného). Oba soudy však tuto otázku (správně) nepovažovaly za relevantní (srov. a obdobně e. ř., ve znění účinném v době vzniku vymáhané pohledávky, podle nichž platilo, že jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze k jeho úhradě postihnout majetek patřící do SJM; přitom za takový se považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM). Bez ohledu na výsledek právní kvalifikace, zda závazek povinného spadá do SJM či nikoli, právní řád umožňuje k uhrazení (výlučného) závazku manžela postihnout majetek náležející do SJM (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. ).

Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že soud měl zohlednit skutečnost, zda manželka povinného věděla, že se manžel zavazuje, a zda vůbec mohla věřitele (oprávněného) s dohodou o zúžení SJM seznámit. Podle § 143a odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení SJM odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám. Odvolací soud se sice otázkou vědomosti třetí osoby o zúžení SJM zabýval (přitom poukázal mimo jiné na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. , podle nějž za „jinou osobu“ je třeba považovat osobu, jíž se obsah smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění může v jejím právním postavení nějak dotknout, resp. může zkrátit její práva, což oprávněný v této věci bezesporu je), avšak současně již pominul, že přitom musí zjišťovat, zkoumat a zohlednit nejen to, zda v době vzniku pohledávky oprávněný znal obsah smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky, ale též to, zda manželka povinného věděla o budoucím závazku svého manžela a zda tedy měla možnost nejpozději do vzniku závazku manžela oprávněného s obsahem smlouvy o zúžení společného jmění obeznámit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. ). K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil též ve svém usnesení ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. .

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení otázky vědomosti oprávněného o existenci a o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky nezjišťoval, případně nezohlednil, všechny právně relevantní skutečnosti, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení , 2 věty druhé zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz část věty první za středníkem ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu