Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3280/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Davida Čerstvého, zastoupeného Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2020 č. j. -77, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, sídlem Hlinky 41/104, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen ""), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip vázanosti soudu zákonem podle y s tím, že obecné soudy - včetně krajského soudu - svá rozhodnutí v jeho věci nedostatečně odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. -56 zamítl žalobu, aby byl žalovaný vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 18 877,30 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 č. j. , -239 byla zrušena jen ta rozhodnutí krajského soudu a Okresního soudu ve Znojmě, která se týkala nároku stěžovatele na náhradu škody za rozdíl ve spotřebě pohonných hmot, když v této části byla věc stěžovatele vrácena Okresnímu soudu ve Znojmě. Tímto rozsudkem Nejvyššího soudu nebyl zrušen žádný z výroků rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. -181, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 037,30 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 4 840 Kč (tyto výroky nabyly právní moci dne 14. 12. 2017).

3. K odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud podle krajského soudu provedl ve ci dostatečné dokazování, náležitým způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj i správné právní závěry, s nimiž se ztotožnil. Proto podle krajského soudu je zřejmé, že byla-li stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi uhrazena částka 18 877,30 Kč, stalo se tak na základě pravomocného III. a IV. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. -181 a takové plnění nemůže být plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, který odpadl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která - byť je stěžovatel po výzvě k odstranění vad zastoupen advokátem, neboť původní text formuloval muž s právním vzděláním, nikoli však advokát - je v mnoha svých pasážích na hranici srozumitelnosti, setrvává na svém názoru, že po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vedlejší účastník ztratil právní titul k výše uvedené předmětné částce, neboť žádná rozhodnutí dovolacího soudu nemohou zrušit nákladové výroky; dovolání proti nim je vyloučeno, a proto soud užívá odkaz na , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ""), a na část věty první za středníkem a věta druhá

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. , a y) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. Této praxi odpovídá i úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

9. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 18 877,30 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

10. Taková výjimečná situace přitom není přítomná ani v této stěžovatelově věci, neboť výroky o náhradě nákladů řízení, na základě nichž stěžovatel vedlejšímu účastníkovi uhradil výše uvedenou částku, nebyly zrušeny. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolání jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné (je přímo zákonem vyloučeno, jak sám stěžovatel správně uvádí).

11. Na druhou stranu, zruší-li Nejvyšší soud k podanému dovolání do výroku o věci samé předcházející rozhodnutí obecných soudů, čímž ztratí podklad i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež má k výroku o věci samé akcesorickou povahu), musí obecné soudy při novém rozhodnutí o věci samé (v němž jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu) znovu rozhodnout také o náhradě nákladů řízení. Protože meritorní výrok nebyl Nejvyšším soudem zrušen (zrušen byl Nejvyšším soudem toliko výrok vztahující se k jinému nároku stěžovatele), neodpadl ani právní titul vedlejšího účastníka k nároku na náhradu nákladů řízení, kterou mu již stěžovatel uhradil. Ze stejných principů ostatně vychází i stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 1988 sp. zn. 1 Cz 35/88.

12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu