Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3504/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Sventekové, zastoupené JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 831/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. -945, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. -864, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2020, č. j. -877, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen " ") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. -364, rozhodl o přikázání blíže specifikovaného majetku ze zaniklého společného jmění manželů, kterými byli žalobce a stěžovatelka (v procesním postavení žalované). tento rozsudek k odvolání obou účastníků řízení nyní napadeným rozsudkem částečně změnil a následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost.

3. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle popisuje průběh předchozího řízení a námitky, které ve svých procesních prostředcích uplatnila. Zejména poukázala na konkrétní finanční položky, které soudy při rozhodování údajně nezahrnuly do sumy prostředků k vypořádání, a na jednání žalobce, "který v rámci vypořádání činil vše pro to, aby stěžovatelka obdržela ze společných finančních prostředků co nejméně", čímž jednal v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

6. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z y, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2015, veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.

8. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. specifického ústavního práva, které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C.H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 8. 2019].

9. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatelka věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na přístup k soudu ( y), představuje jí použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.

10. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. již nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

11. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v této věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy není možno nic vytknout. Nepochybil ani Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí, k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.

12. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.

13. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že v nyní posuzované věci nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle y, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu