Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3369/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Kovala, zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. -539, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. -515, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2019, č. j. -483, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " ") a princip rovnosti podle věty první y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že darovací smlouva ze dne 24. 10. 2011 uzavřená mezi Ing. Eduardem Kovalem a Ing. Světlou Kovalovou a Vojtěchem Kovalem (jejich synem, v řízení před obecnými soudy žalovaný), je vůči Ing. Janu Vaverovi (v řízení před obecnými soudy žalobce) neúčinná. Obvodní soud takto rozhodoval o nároku žalobce na určení neúčinnosti výše uvedeného právního jednání s odůvodněním, že žalobce má vůči Ing. Eduardu Kovalovi (dále také "dlužníkovi") splatné pohledávky, které byly uznány formou notářského zápisu a dlužník se v této souvislosti vědomě zbavuje svého nemovitého majetku, neboť ho zčásti převedl na svého syna (stěžovatele) jako osobu blízkou, a to za účelem ztížení vymahatelnosti závazků, které má vůči žalobci.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. K části stěžovatelovy argumentace (která se opakuje i v ústavní stížnosti) odkázal zejména na ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen " "), podle něhož bylo možné odporovat právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka kráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které dlužník učinil v uvedeném čase v jejich prospěch, s výjimkou případů, kdy osoba blízká (zde stěžovatel) dlužníkův úmysl (tedy úmysl svého otce) zkrátit věřitele i přes náležitou pečlivost nemohla poznat. Z výpovědi samotného dlužníka (stěžovatelova otce) a svědka Jana Háky přitom podle městského soudu vyplynulo, že se stěžovatel o finanční poměry rodiny a firem otce nezajímal a ani dlužník s ním v době převodu předmětného nemovitého majetku majetkové poměry neprobíral. V řízení však podle městského soudu bylo prokázáno, že stěžovatel neprojevil náležitou pečlivost k poznání zkracujícího úmyslu dlužníka, když je zjevné, že nevynaložil veškeré úsilí, které by bylo lze za daných okolností po něm požadovat. Tento závěr pak podle městského soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu [v této souvislosti městský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na https://www.nsoud.cz)], podle níž by se stěžovatel jako žalovaný mohl ubránit odpůrčí žalobě jen tehdy, jestliže by prokázal, že o úmyslu dlužníka - svého otce - zkrátit věřitele darovací smlouvou v době jejího uzavření nevěděl a ani vědět nemohl, přestože vyvinul pečlivost k poznání takového úmyslu a šlo o pečlivost náležitou.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovoláním napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. To platí zejména k řešení otázky vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu , lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. K vlastní argumentaci uvádí Ústavní soud následující.

9. Předně je vhodné uvést, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší, natož pak relevantní ústavněprávní argumentaci, když se stěžovatel s nosnými důvody (zejména) rozhodnutí městského soudu poněkud míjí. Shora citované ustanovení sice - nazíráno stěžovatelovou argumentací - nehovoří o úsilí (ani je nehodnotí), které druhá osoba (zde stěžovatel) musela vynaložit, aby úmysl zkrátit věřitele v chování dlužníka mohla poznat, nicméně hodnocenou otázkou je, zda při odhalování takového úmyslu dlužníka byla taková druhá osoba dostatečně pečlivá. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí svoji odpovídající pečlivost v interpretaci otcova úmyslu a jednání. Je přitom správný závěr městského a Nejvyššího soudu, že v případě právního jednání zkracujícího věřitele uskutečněného mezi osobami blízkými zákon úmysl zkrátit věřitele předpokládal a bylo na osobě, která dlužníkův majetek na úkor věřitele měla získat, aby prokázala, že - byť byla náležitě pečlivá - zkracující úmysl dlužníka odhalit nemohla.

10. Stěžovatel - jak již řečeno - se v ústavní stížnosti nesnaží řádně doložit, že by byl při nabývání části nemovitého majetku rodičů pečlivý v míře vyžadované zákonem; to platí i přesto, že se snaží v ústavní stížnosti rozlišovat mezi údajně prosperujícím podnikáním svého otce a jeho dluhy jako fyzické osoby. V ústavní stížnosti totiž nepřináší žádná přesnější tvrzení, z nichž by bylo lze dovodit, že podnikání jeho otce bylo tak úspěšné, aby si stěžovatel mohl nepovšimnout jeho špatné finanční situace jako fyzické osoby (stěžovatel tak v tomto ohledu zůstává u prosté proklamace úspěšného podnikání svého otce a nesnaží se ani vysvětlit, proč by zde vedle takového úspěšného podnikání měly existovat dluhy takřka 20 mil. Kč).

11. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu