Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 566/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karola Kandrače, zastoupeného Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -397 ze dne 26. 11. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -306 ze dne 28. 6. 2017 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. -267 ze dne 7. 11. 2016 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení celkem 200 004 Kč s příslušenstvím sestávajících z náhrady škody ve výši 163 879 Kč a nemajetkové újmy ve výši 36 125 Kč, k nimž mělo dojít jednak nadbytečně navýšenými náklady na právní zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , jednak nepřiměřenou délkou tohoto řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že v důsledku rozdělení posouzení přípustnosti dovolání na dva samostatné nároky se odmítl zabývat částí dovoláním uplatněných námitek. K tomu dodal, že v dovolání též požadoval přehodnocení právní otázky týkající se výkladu ustanovení , na což Nejvyšší soud rovněž nereagoval. Odkázal-li na své stanovisko sp. zn. či rozhodnutí ve věci sp. zn. , nejde dle názoru stěžovatele o odkazy přiléhavé. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl a zevrubně vyložil, v čem pokládá svůj právní názor za správný.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže přípustnost dovolání zkoumal ve vztahu ke každému z žalobou uplatněných nároků samostatně, tedy zvlášť u nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zvlášť u nároku na náhradu škody za nadbytečně navýšené náklady na právní zastoupení v předmětném soudním řízení. Přestože nalézací soud rozhodl o obou nárocích jedním výrokem, nelze přehlédnout, že se ve skutečnosti jedná o dva oddělené nároky se samostatným skutkovým základem, přičemž na každý z nich dopadá též jiná právní úprava, ač je obsažena v témže právním předpisu. Ústavní soud již ve své judikatuře takový přístup Nejvyššího soudu k hodnocení přípustnosti dovolání jako ústavně konformní aproboval (s výjimkou tzv. účelového štěpení nároku, o kterýžto případ v souzené věci ovšem nejde), srov. kupř. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2018 a v něm dále odkazovaná rozhodnutí. Pro stručnost lze na vývody tam obsažené v podrobnostech zcela odkázat. Nejvyšší soud tedy nepostupoval chybně, pakliže z důvodu uvedeného v odmítl dovolání stěžovatele v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu stran nemajetkové újmy.

Ani při vypořádání dovolacích námitek stěžovatele týkajících se náhrady škody Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu. Byť stěžovatel vskutku ve svém dovolání požadoval přehodnocení ustálené judikatury ohledně použití , nicméně nelze přehlédnout, že tak učinil poněkud nezpůsobile. Stěžovatel totiž pouze uvedl, že setrvání na použití citovaného zákonného ustanovení vždy a za každých okolností by bylo nepřiměřeným formalismem, aniž by tuto svoji úvahu dále přiblížil. V té souvislosti stěžovatel sice předestřel několik modelových příkladů, ty však vycházejí z jeho vlastního subjektivního pohledu na věc, resp. jde o situace hypotetické. Odtud je zřejmé, že takto formulované dovolání nebylo dostatečným podnětem, na jehož základě by se byl Nejvyššímu soudu otevřel odpovídající prostor ke změně ustálené rozhodovací praxe. Úvaha Nejvyššího soudu, že stěžovatel závěr městského soudu o předčasnosti nároku na náhradu škody relevantním způsobem nezpochybnil, tudíž nejen v ústavní rovině zcela obstojí.

Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že odkaz Nejvyššího soudu na své stanovisko sp. zn. ze dne 8. 6. 2016, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v poměrech projednávané věci zcela případný. Uvedené stanovisko se vyslovuje k otázce, zda náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, jsou či nejsou škodou ve smyslu a 2 , a nikoli (výslovně) právě k otázce, zda nárok žalobce v odškodňovacím řízení na náhradu nákladů právního zastoupení, o nichž ještě nebylo v posuzovaném řízení rozhodnuto, je či není za určitých okolností předčasný, což naopak představuje meritum nynější věci. Zmínka ustanovení cit. zákona je ve zmíněném stanovisku toliko okrajová (viz bod 10) a bez hlubšího významu pro souzenou věc. Obdobným deficitem trpí i odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek sp. zn. ze dne 28. 1. 2009. Tato nepřiléhavost však sama o sobě nepůsobí protiústavnost napadeného usnesení dovolacího soudu, poněvadž se úžeji netýká přípustnosti dovolání postaveného na předpokladu existence Nejvyšším soudem vyřešené právní otázky, jež by měla být nově posouzena jinak, a to optikou důvodů uvedených v dovolání.

Vyjma zprostředkovaného zpochybnění závěru Městského soudu v Praze o předčasnosti nároku na náhradu škody skrze dovolací argumentaci (potažmo argumentaci v ústavní stížnosti) stěžovatel odvolacímu soudu nic konkrétního nevytkl, přičemž sám Ústavní soud v napadeném rozsudku v tomto směru nic zásadně nespravedlivého či jinak protiústavního nezjistil.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu