Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 332/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MAFRA, a. s., sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018 č. j. -868, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. -834 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2016 č. j. -789, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A7B Bohemia, a. s., sídlem Lužná 716/2, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v d (dále jen " ").

2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se v řízení na ochranu dobré pověsti právnické osoby domáhala po stěžovatelce (žalované) zadostiučinění a náhrady škody, která jí vznikla dosažením nižšího zisku z prodeje másla do obchodní sítě provozované obchodní společností Tesco Stores CR, a. s., v měsících únoru až květnu 2011 poté, co stěžovatelka ve svém deníku Mladá fronta Dnes dne 26. 1. 2011 a následující den na svém internetovém portálu "idnes.cz" uveřejnila v rubrice "Ekonomika test" článek týkající se másla, které vedlejší účastnice řízení dováží z Belgie. Tento článek obsahoval nepravdivé, neúplné či pravdu zkreslující tvrzení (máslo mělo být z mrazírenských zásob, jejichž stáří se maskuje přídavkem aromatických látek), které zásadním způsobem poškodil dobrou pověst vedlejší účastnice řízení.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 7. 2016 č. j. -789 [poté, co jeho první částečně zamítavý rozsudek (co do částky 6 614 862 Kč) ze dne 14. 11. 2013 č. j. -456 byl ve výroku III. v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradu škody částku 3 812 862 Kč zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 12. 2014 č. j. -593, přičemž správnost závěru o protiprávnosti jednání stěžovatelky byla potvrzena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. -677 a ústavní stížnost stěžovatelky brojící proti postupu obecných soudů v souvislosti s posuzováním protiprávnosti jejího jednání byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016

sp. zn.

odmítnuta] v části zbývajícího uplatněného žalobního nároku vedlejší účastnici řízení vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit jí částku 3 046 944 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále zastavil řízení, co do částky 765 918 Kč a co do úroků z prodlení z částky 4 467 918 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).

4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 21. 11. 2017 č. j. -834 rozhodnutí městského soudu ve výroku I. potvrdil a změnil toliko výroky o náhradě nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka zveřejněným článkem zasáhla do dobré pověsti vedlejší účastnice řízení a její protiprávní jednání bylo v příčinné souvislosti se škodou ve formě ušlého zisku vzniklou vedlejší účastnici řízení snížením objemu dodávek másla v rozhodném období. Podle vrchního soudu byl k dispozici dostatek skutkových zjištění k přijetí shora uvedených závěrů (posudek znaleckého u INFO 7 - znalecká organizace, s. r. o., zpráva auditora vedlejší účastnice řízení, výslechy svědků). Zpochybňovala-li stěžovatelka věrohodnost zprávy auditora, nepředložila žádné relevantní tvrzení o tom, že by auditor porušil své povinnosti vyplývající ze , o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud připomenul, že stejný postup použil městský soud i k posouzení náhrady škody vzniklé vedlejší účastnici řízení snížením dodávek másla v důsledku zveřejněného článku obchodním společnostem Globus ČR, k. s., a Penny Market, s. r. o., (blíže k tomu vyhovující část rozsudku ze dne 14. 11. 2013 č. j. -456 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem vrchního soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. -593).

5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání a také jeho důvodnost především z toho, že se vrchní soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, že soudy nižších stupňů odmítly její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku ohledně výše škody, která vedlejší účastnici řízení vznikla v důsledku zveřejnění předmětného článku, a že vrchní soud svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil, čímž se vrchní soud odchýlil i od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou v dovolání odkazuje. Uvedeným postupem porušily soudy její právo na soudní ochranu. Vrchní soud podle zatížil svoje rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a současně postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými především v a y.

6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2018 č. j. -868 jako nepřípustné odmítl, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, jak požaduje , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Výše uvedené stěžovatelčiny námitky podle Nejvyššího soudu představovaly vady řízení, které přípustnost dovolání podle založit nemohly. K vadám řízení by Nejvyšší soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Podstatou zbývajících dovolacích námitek pak byla kritika skutkových zjištění, z nichž soudy nižších stupňů vycházely při svém rozhodování. To, že stěžovatelka nesouhlasila se soudy akceptovanými závěry znaleckého posudku o výši škody vzniklé vedlejší účastnici řízení a že zpochybňovala také hodnocení ostatních důkazů vrchním soudem (výpovědi svědků a znalce), taktéž nemohlo založit přípustnost dovolání podle Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje okolnosti vzniku sporu a dosavadní průběh řízení. Namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami týkajícími se výše škody a s tím, zda pokles objednávek másla souvisel se zveřejněným článkem, či zda šlo pouze o běžný výkyv v objednávkách. Rovněž vznáší výhrady proti znaleckému posudku, který podle jejího názoru nebyl zpracován metodicky správně, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání neměl odmítnout jako nepřípustné (vadné). Vyslovuje přesvědčení, že dostatečně vymezila přípustnost dovolání, když specifikovala, v čem spočívá zásah do jejího základního práva na soudní ochranu [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( téhož zákona a contrario).

9. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako vadné (třebaže to Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení výslovně nezmiňuje), neboť nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, když podle Nejvyššího soudu zčásti namítala vady předchozího řízení a zčásti napadala skutková zjištění. Stěžovatelka přitom přípustnost dovolání odvíjela od toho, že se vrchní soud při posuzováních otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

12. Ústavní soud se v prvé řadě věnoval tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezených předpokladů přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování zásad subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda nedošlo k odepření práva na soudní ochranu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci samé, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

13. Mezi povinné náležitosti dovolání podle patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. i stěžovatelkou odkazované stanovisko jeho pléna sp. zn. ).

14. S ohledem na výše uvedené je tedy možno stěžovatelce v obecné rovině přitakat, že obsahuje-li dovolání námitku, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu blíže viz výše uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ), nemůže je Nejvyšší soud bez dalšího posoudit jako vadné. S ohledem na bod III. stanoviska je však vždy třeba trvat na tom, že podmínkou posouzení dovolání jako přípustného, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

15. Ústavní soud si proto nechal zaslat od vrchního soudu kopii dovolání stěžovatelky, z níž si ověřil, že Nejvyšší soud při posouzení stěžovatelčina dovolání nepostupoval formalisticky, tudíž právo stěžovatelky na soudní ochranu porušeno nebylo. Stěžovatelka nevymezila žádnou otázku hmotného práva nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, a proto bylo její dovolání odmítnuto. Stěžovatelkou v dovolání odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž závěrů se dovolává i nyní v ústavní stížnosti, neměla na posouzení jeho přípustnosti vliv, neboť se týkala (zcela obecně) úplnosti provedeného dokazování a vytvoření prostoru pro náležité uplatňování vlastních námitek a argumentů (srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015

sp. zn.

). V situaci, kdy však dokazování bylo z pohledu obecných soudů dostatečné a rovněž stěžovatelka měla dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek, čehož i využila, nemá taková argumentace v dovolacím řízení místo. Neuvedla-li stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. její dovolací argumentace byla obecné povahy, popř. se netýkala řešené situace, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání (pro existenci vad) odmítnout.

16. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost kvůli nevymezení předpokladů jeho přípustnosti má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá , nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle . Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. .

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu