Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2102/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5 - Smíchov, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. -96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti P-transport, s. r. o., sídlem Dvořákova 339, Broumov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen " "), a to pro jejich rozpor s d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 č. j. -47 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovatelce zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 60 984 Kč [pozn. Ústavního soudu: ve II. výroku rozsudku obvodního soudu je nesprávně uvedeno, že žalovaná (tj. stěžovatelka) je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni (tj. vedlejší účastnici); z obsahu tohoto rozsudku (viz bod 10 odůvodnění rozsudku) i napadeného rozsudku městského soudu je však zřejmé, že jde toliko o zjevnou nesprávnost].

3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku o věci samé potvrdil (I. výrok). V II. výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (II. výrok) a že se jí nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení (III. výrok). shledal, že v řízení byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele podle , , které odůvodňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Právní situace v posuzované věci totiž byla zcela zásadně dotčena změnou dosavadní judikatury, díky níž vedlejší účastnice mohla mít legitimní naději (byť již ne jistotu), že se svým nárokem uspěje. zohlednil též jednání stěžovatelky v průběhu řízení, která, ač to bylo její povinností, odmítla poskytnout pojistné plnění a odmítla vstoupit též do souvisejícího řízení i jen jako vedlejší účastník, čímž jednoznačně porušila své povinnosti pojistitele.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas předně se závěrem městského soudu, že vedlejší účastnice mohla mít legitimní naději, že se svým nárokem uspěje, neboť jedna ze zásadních otázek řešících povahu rozhodnutí o nároku podle , , měla být výslovně řešena (odlišně od dřívější rozhodovací praxe) až nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019

sp. zn.

. Dle stěžovatelky je však pro věc rozhodným již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. , který spornou otázku vyřešil zcela jednoznačně, systematicky a podrobně. Vedlejší účastnice tak musela být se změnou judikaturního přístupu soudů prokazatelně seznámena již při podání žaloby dne 30. 8. 2018. Stěžovatelka rovněž odmítla, že by se svým jednáním dopustila jakéhokoliv porušení povinností pojistitele.

5. Ústavní soud vyzval obvodní soud k předložení spisu sp. zn. , ten však sdělil, že požadovaný spis nelze zaslat, neboť byl zapůjčen k rozhodnutí o dovolání. Dotazem k Nejvyššímu soudu pak Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo vedlejším účastníkem podáno dovolání, přičemž o něm doposud nebylo rozhodnuto.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených , o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná podle téhož zákona.

7. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2009

sp. zn.

).

8. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2018

sp. zn.

).

9. V posuzované věci stěžovatelka dovolání proti výroku o věci samé nepodala, neboť rozhodnutí městského soudu respektovala, a vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle přípustné, neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení bránit. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala vedlejší účastnice a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení ( ). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se opět zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Kdyby tedy Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku městského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o vedlejší účastnicí podaném dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019

sp. zn.

či usnesení ze dne 10. 4. 2019

sp. zn.

).

10. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (shodně viz např. usnesení ze dne 11. 8. 2020

sp. zn.

, bod 17).

11. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok. Není totiž přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou jako "opožděnou".

12. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

JUDr. Radovan Suchánek, v.r.

soudce zpravodaj