Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3123/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného advokátkou JUDr. Petrou Carvanovou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020 č. j. -392, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavnímu soudu byla dne 5. 11. 2020 doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v níž stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen " "), kterým bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozhodnuto, že se nepřipouští změna žaloby podaná stěžovatelem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. V průběhu řízení před obvodním soudem stěžovatel rozšířil žalobu o požadavek na omluvu za způsobenou nemajetkovou újmu. Tuto změnu žaloby obvodní soud nepřipustil. Rozsudkem ze dne 16. 7. 2017 č. j. -260 stěžovateli přiznal část náhrady újmy, kterou požadoval po vedlejší účastnici. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 24. 5. 2018 č. j. -338. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. -369 zčásti zrušil rozhodnutí městského soudu a v odůvodnění rozhodnutí se vyjádřil rovněž k nepřipuštění změny žaloby obvodním soudem, resp. neposouzením této problematické otázky . Zejména zdůraznil, že ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu lze za ústavně souladný považovat pouze takový výklad , podle něhož "odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky... povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat" (bod 56 odůvodnění). S ohledem na výše uvedené pak otázka, "zda se má odvolací soud (a konec konců případně i dovolací soud) zabývat okolnostmi nepřipuštění změny žaloby, činí dovolání v této věci nejen přípustným, ale i důvodným ...". Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jelikož se "odvolací soud správností postupu soudu prvního stupně při rozhodování o nepřipuštění rozšíření žaloby podrobněji nezabýval, je jím učiněné právní posouzení i potud neúplné, tedy prozatím i nesprávné" (bod 58 odůvodnění). Současně však upozornil na to, že část stěžovatelem "nově požadované omluvy se netýká nyní projednávané věci, ale váže se zřetelně k nároku již dříve vyloučenému k samostatnému projednání a rozhodnutí" (bod 58 odůvodnění).

3. Po vrácení věci v rozsahu zrušeného rozhodnutí, upravil stěžovatel při jednání městského soudu dne 15. 9. 2020 text požadované omluvy tak, že z ní odstranil slovní spojení o "nezákonné vazbě, nezákonné domovní prohlídce a nezákonném odposlechu" a požadoval tak omluvu pouze za "nezákonné trestní stíhání a nezákonné zadržování cestovního dokladu". posléze vydal napadené usnesení, kterým změnu žaloby nepřipustil ( o. s. ř). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že "vzhledem k tomu, že změna žaloby spočívající v rozšíření žaloby o nárok žalobce na původně požadovanou omluvu byla pravomocně nepřipuštěna a tento stav nebyl ke dni, ve kterém proběhlo jednání, tj. k 15. 9. 2020, změněn, když do té doby nebyl odvolacím soudem přezkoumán procesní postup soudu prvního stupně ohledně řízení o výše uvedeném nároku žalobce a nedošlo k oživení tohoto nároku, je třeba z procesní opatrnosti takto uplatněný požadavek žalobce na omluvu v modifikovaném znění považovat za změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření v odvolacím řízení o nový dosud neuplatněný nárok, tak jak omluvu vedle konstatování porušení práva nahrazeného případným poskytnutím relutární náhrady platná judikatura považuje za samostatný nárok" (bod 7 odůvodnění). dále zdůraznil, že podle , nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. V ústavní stížnosti upozorňuje stěžovatel zejména na to, že v rámci "druhého kola odvolacího řízení" pouze upravil text omluvy tak, že z ní vypustil slovní spojení, která se vztahovala k období před 27. 4. 2006. podle něj "zcela nepochopitelně v bodě 7 napadeného rozhodnutí uvádí, že změna žaloby nebyla ze dne 31. 1. 2017 pravomocně připuštěna, a tento stav nebyl ke dni 15. 9. 2020 změněn". Ve svém dřívějším rozhodnutí však tuto otázku vůbec neotevřel a stěžovatele se zastal až Nejvyšší soud, který zavázal k tomu, aby "zvážil, zda a v jakém rozsahu je případně možné projednat požadavek stěžovatele na omluvu". Stěžovatel je toho názoru, že "nepostupoval v intencích pokynů dovolacího soudu, vůbec oprávněnost nároku stěžovatele neposoudil, nepřezkoumal, zda postup nalézacího soudu dne 31. 1. 2017 byl procesně správný a naprosto nelogicky vyhodnotil modifikaci/zúžení textu omluvy jako návrh na změnu žaloby v odvolacím řízení".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené . Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a stěžovatel je v souladu s až právně zastoupen advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle a však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem ( ). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

sp. zn.

). Podanou ústavní stížností však stěžovatel konečné rozhodnutí ve věci samé nenapadá.

8. Ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933), Ústavní soud uzavřel, že "ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení , je nepřípustná ve smyslu ustanovení ". Ústavní soud vyšel při formulaci tohoto stanoviska z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle je sice způsobilé zasáhnout do práva na soudní ochranu podle y, avšak že se proti němu může účastník řízení podle okolností daného případu bránit 1) podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (srov. bod 15 stanoviska), a zejména 2) napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem - v tomto případě opětovně podaným dovoláním. To platí tím spíše, má-li stěžovatel za to, že se coby soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu ( ve spojení s ), jak vyplývá z bodu 12 ústavní stížnosti.

9. S ohledem na výše uvedené je třeba považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle , přičemž nebyly shledány důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle téhož zákona.

10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.

soudce zpravodaj