Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3007/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Danuty Řezníčkové, 2) Ing. Vladimíra Řezníčka, 3) Mgr. Tomáše Řezníčka, a 4) Marka Řezníčka, DiS., všech zastoupených JUDr. Petrem Zajícem, Ph D., LL. M., advokátem, sídlem Kadlčákova 1507, Frýdlant nad Ostravicí, proti zásahu orgánu veřejné moci způsobeného postupem Okresního soudu v Karviné a Nejvyšším soudem v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a A) MUDr. Adriana Jungy, a B) MUDr. Věslavy Konkolské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podanou ústavní stížností brojí proti zásahu orgánu veřejné moci, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud, resp. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud"), v řízení o dovolání vedlejších účastníků řízení (žalobců) vedeném pod sp. zn. , přičemž tvrdí, že tímto zásahem byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " "), jakož i práva podle , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a a Všeobecné deklarace lidských práv OSN.

2. U okresního soudu bylo na základě žaloby podané vedlejšími účastníky řízení (žalobci) zahájeno řízení o určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemovité věci (stěžovatelů a vedlejších účastníků řízení) ze dne 13. 3. 2017 o tom, že první stěžovatelka (první žalovaná) se potvrzuje ve funkci správkyně společné věci a že jí náleží odměna ve výši 150 Kč za hodinu, nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2018 č. j. -253 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 9. 2019 č. j. -311 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 3. 2019 č. j. -350 rozhodnutí okresního změnil tak, že žalobu na určení v napadené části zamítl.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání vedlejší účastníci řízení, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. -407 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která čítá přes 30 stran a která byla Ústavnímu soudu doručena do datové schránky dne 23. 10. 2020, namítají, že v dovolacím řízení došlo k nezákonnému zásahu orgánu veřejné moci, neboť jim nebylo umožněno vyjádřit se k dovolání a "jakkoliv se podílet na rozhodování věci", pročež celé dovolací řízení považují za zmatečné. Z důvodu naléhavosti věci navrhují, aby Ústavní soud rozhodl mimo stanovené pořadí. Domáhají se rovněž toho, aby Ústavní soud předběžným opatřením uložil Nejvyššímu soudu, aby v zásahu nepokračoval, tj. "aby nepokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. , svěsil z úřední desky zkrácené písemné vyhotovení rozsudku vydané pod č. j. -407, nepokračoval v písemném vyhotovování tohoto rozsudku ani jej nedoručoval účastníkům řízení."

6. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu . V daném případě shledal, že tomu tak není.

7. V posuzované věci se Ústavní soud nejprve zabýval petitem ústavní stížnosti, jímž je vázán. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti formou zakazovacího a přikazovacího výroku. Podle platí, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické osoby, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, Ústavní soud zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

8. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vykládá a chápe tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle písm. d) y o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997

sp. zn.

(U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011

sp. zn.

(U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010

sp. zn.

(U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

10. V postupu okresního soudu, který stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, (údajně) nezaslal dovolání vedlejších účastníků řízení k vyjádření, a v následném postupu Nejvyššího soudu, který věc projednal, aniž by přihlédl k jejich (podle názoru stěžovatelů) řádně a včas doručenému dovolání, spatřují stěžovatelé zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelé odvíjejí přípustnost ústavní stížnosti z , podle něhož platí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Takovýto názor nelze v daném případě akceptovat. Řízení o určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemá právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, je klasickým sporným soudním řízením, které musí být zakončeno konkrétním rozhodnutím a nejde tedy o řízení, v němž by zákon žádný procesní prostředek k ochraně práva neposkytoval. Jakkoliv by tedy mohlo nastat pochybení, ať již na straně okresního soudu, který (možná) nezaslal dovolání vedlejších účastníků řízení stěžovatelům, nebo na straně Nejvyššího soudu, který za takové situace věc projednal a rozhodl, neznamená to nutně, že ústavně zaručená práva stěžovatelů budou na konci samotného řízení porušena. Teprve po vydání konečného rozhodnutí v řízení (s určitými Ústavním soudem připuštěnými výjimkami, mezi něž ovšem daná věc v tomto okamžiku nenáleží) se stěžovatelé budou moci (budou-li pociťovat, že jim byla způsobena újma v řízení) efektivně obrátit na Ústavní soud (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2012

sp. zn.

).

11. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle jako nepřípustnou odmítnout. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť jí fakticky vyhověl.

12. Ústavní soud rovněž neshledal důvod pro výjimečný postup podle , neboť k žádnému zásahu orgánu veřejné moci v době podání ústavní stížnosti již (ani hypoteticky) nemohlo docházet, když Nejvyšší soud rozhodl již dne 23. 9. 2020, přičemž ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu až 23. 10. 2020.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj