Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3160/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Václava Klimeše, zastoupeného Mgr. Petrem Knittelem, Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. -186, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2018, č. j. , -165 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2018, č. j. -133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost ze dne 18. 1. 2016 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2015, č. j. -58, ve znění usnesení ze dne 17. 7. 2015, č. j. -60. Stěžovatel podáním ze dne 15. 3. 2018 doplnil žalobu pro zmatečnost tak, že jí napadá též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2015, č. j. -108, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, č. j. 3VSOL 909/2015-A-110.

O podané žalobě pro zmatečnost rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl, a to pro její opožděnost. Vyšel přitom z toho, že žalobou napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 7. 2015, a to vhozením do poštovní schránky. Právnímu zástupci bylo napadené rozhodnutí podle krajského soudu doručeno dne 29. 6. 2015. Lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost tak skončila dne 20. 10. 2015.

K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 8. 7. 2015, a to vložením do dopisní schránky. Stran doručení právnímu zástupci učinil odvolací soud stejný závěr jako soud nalézací, tedy že mu bylo sporované rozhodnutí doručeno dne 29. 6. 2015. Vrchní soud navíc konstatoval, že rozhodujícím důvodem pro zamítnutí žaloby pro zmatečnost byla ta skutečnost, že stěžovatel napadl zmatečností pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a tudíž je podaná žaloba nepřípustná.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel k tomuto usnesení uvedl, že Nejvyšší soud mu dal zapravdu v námitce nesprávného posouzení okamžiku doručení usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -58 ze strany obecných soudů, nicméně ve výsledku jejich výrokům přisvědčil, byť z jiného důvodu. Nejvyšší soud nově argumentoval tím, že v odvolacím řízení byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě plné moci ze dne 23. 11. 2015, založené na č. l. A-103. Tedy, že dne 4. 1. 2016 doručením rozhodnutí do datové schránky advokáta počala běžet lhůta k podání opravných prostředků, která marně uplynula 4. 4. 2016.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a mimo jiné namítá, že ve věci došlo k nesprávnému posouzení otázky doručení, a to i ze strany Nejvyššího soudu. Ten vyšel z plné moci na č. l. A-103, jíž však stěžovatel zmocnil svého advokáta toliko k nahlížení do spisu Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. a k pořízení kopií ze spisu. Dále stěžovatel poukázal na vadný protokol z jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 11. 2015. Ve věci mělo být chybně jednáno s přítomným Mgr. Milanem Koštůrem, a to na základě procesní plné moci ze dne 30. 4. 2015 (založené ve spise na č. l. A - 56/5) udělené advokátovi Mgr. Petru Knittelovi, kterou stěžovatel však dne 11. 6. 2015 (vůči soudu s účinností k 2. 7. 2015) vypověděl. Stěžovatel nesouhlasil též s tím, jak Nejvyšší soud vyložil jeho vůli týkající se rozšíření žaloby pro zmatečnost. Stejně tak se neztotožnil s hodnocením Nejvyššího soudu stran neúčinnosti usnesení č. j. -58.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva a řadu ustanovení ústavního pořádku, domáhá se toliko akcentování některých skutečností, které podle něj nebyly v rozhodování obecných soudů náležitě zohledněny. Podle náhledu Ústavního soudu se však jedná toliko o otázku podústavního práva, do které mu nepřísluší zasahovat.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel zaměřuje svoji pozornost především na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se projednávanému případu zevrubně věnoval a na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Zejména pak na odstavce 45 a násl., v nichž se věnuje nejen otázce právního zastoupení stěžovatele, ale též otázce doručování či přípustnosti samotné žaloby pro zmatečnost.

Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že z plné moci udělené dne 23. 11. 2015 Mgr. Petru Knittelovi vyplývá toliko zmocnění k nahlížení do spisu odvolacího soudu a k pořizování kopií, nelze s ním souhlasit. Je sice pravdou, že stěžovatelem preferovaný rozsah plné moci je v ní zvýrazněn, nicméně z jejího textu vyplývá, že rozsah plné moci je podstatně širší, než se stěžovatel domnívá.

Napadá-li stěžovatel nesrovnalosti v obsahu protokolu ze dne 25. 11. 2015, který byl vyhotoven příslušným vrchním soudem, nutno uvést, že i přes formální pochybení v protokolu nedošlo k faktickému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Z materiálního úhlu pohledu není podstatné to, zda advokát zastupoval stěžovatele na základě plné moci ze dne 30. 4. 2015 nebo na základě plné moci ze dne 23. 11. 2015. Podstatnou je ta skutečnost, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem a formální pochybení v protokolu z jednání nemá na tuto skutečnost žádný vliv.

I přesto, že jednotlivé obecné soudy hodnotily některé skutečnosti rozdílně, tento jejich odlišný náhled nevedl k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak proto, že všechny jeho podstatné námitky byly ústavně konformním způsobem vypořádány, a to zejména ze strany Nejvyššího soudu.

Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu