Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3119/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele O. (dříve V.) M., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem Česká 754/25, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2020 č. j. -799, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé S. M., 2. nezletilé A. M. a 3. P. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle a d (dále jen " "), podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle a 96 y. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dále též "otec") u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") navrhoval snížení jím placeného výživného pro 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá S.") z částky 8 000 Kč měsíčně na částku 2 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá A.) z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 1 500 Kč měsíčně od podání návrhu. U jednání otec setrval na svém návrhu s tím, že navrhuje snížit mu výživné od 1. 7. 2018, přičemž od té doby hradí výživné v nově navrhované výši.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. -680 snížil výživné stanovené otci pro nezletilou S. v částce 8 000 Kč měsíčně a pro nezletilou A. v částce 6 000 Kč měsíčně rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. -392 počínaje dnem 1. 10. 2018 na částku 2 000 Kč měsíčně pro nezletilou S. a na částku 1 500 Kč měsíčně pro nezletilou A. s tím, že výživné je splatné vždy každého 1. dne v měsíci předem k rukám 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

4. O odvolání matky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se návrh otce na snížení výživného zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Podle krajského soudu na straně otce nedošlo k tak výrazné změně poměrů, která by snížení výživného odůvodňovala. Pro účely posouzení výše výživného otci vyšel i z otcových dalších jednorázových příjmů, které v rozhodné době získal. Dne 14. 9. 2017 byla otci vyplacena částka 804 325 Kč jako zajištěnému věřiteli z výtěžku insolvenčního řízení. Dne 31. 1. 2018 byla otci vyplacena částka 351 436 Kč od soudního exekutora Mgr. Jana Czapeka jako vymožené dlužné plnění a konečně v říjnu 2019 získal otec z prodeje bytu částku 660 000 Kč. Celkově se tedy jde o částku 1 815 761 Kč, která představuje významný zdroj příjmů na straně otce, kterou však okresní soud nezohlednil s odůvodněním, že je otec použil na úhradu dluhu z podnikání, úhradu dlužného výživného a živobytí. Uvedl, že skutečnost, že otec z této částky uhradil matce dlužné výživné ve výši 172 000 Kč a jeho věřiteli částku 600 000 Kč jako dluh z podnikání. Uvedený výdaj (z hlediska výše příjmů otce) zohlednit nelze, protože výživné pro nezletilé děti představuje přednostní pohledávku a závazky povinného nemohou jít k tíži nezletilých dětí, zejména vznikly-li otci z důvodu neplacení adekvátního výživného. Krajský soud to zdůvodnil tím, že dobíral-li by si otec ke svému faktickému či potenciálnímu příjmu ve výši 10 000 Kč částku 45 000 Kč měsíčně z výše uvedeného celkového příjmu 1 815 761 Kč, měl by zachován srovnatelný příjem od doby posledního rozhodování ve věci výživného do konce ledna 2021 a měl by tak být schopen po tuto dobu stanovené výživné řádně hradit. Výše stávajícího výživného odpovídá zákonným kritériím, tj. jak odůvodněným potřebám dětí s přihlédnutím k jejich věku, zdravotnímu stavu a aktivitám, tak příjmovým a majetkovým poměrům otce s přihlédnutím k tomu, že otec na výživu svých zletilých synů již nepřispívá. S ohledem na věk nezletilých dětí (tj. cca necelých 7 let a 4 roky) si matka stále plní svou vyživovací povinnost k dětem především výkonem osobní péče, proto je argumentace otce příjmy matky právně irelevantní.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud v posuzované věci rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu nepředvídatelně a překvapivě a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když z provedeného dokazování v řízení před okresním soudem nevyhodnotil celkově zjištěný skutkový stav a provedené důkazy a pro své rozhodnutí vytvořil toliko domněnku o majetkové a příjmové situaci stěžovatele, na základě které změnil rozhodnutí okresního soudu. Napadený rozsudek krajského soudu neodpovídá provedenému dokazování a krajský soud pochybil, když ve věci sám rozhodl, jelikož bylo namístě věc vrátit k dalšímu řízení okresnímu soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

10. Napadený rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. Vycházel-li krajský soud z jednorázových příjmů otce ve výši 1 815 761 Kč, ke kterým však okresní soud nepřihlédl, nejde o postup a závěr nikterak extrémní či nepřiměřený. Ústavní soud naopak shledává, že závěr krajského soudu, že výživné pro nezletilé děti představuje přednostní pohledávku a závazky povinného nemohou jít k tíži nezletilých dětí, zejména vznikly-li otci z důvodu neplacení adekvátního výživného, je i z ústavního hlediska bez jakýchkoliv pochyb akceptovatelný.

11. Ke skutkovým námitkám stěžovatele nutno uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení důkazů provedených v řízení před krajským soudem. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal a stěžovatelově argumentaci tak přisvědčit nemohl.

12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015

sp. zn.

(U 5/76 SbNU 957)].

13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného k námitce porušení y konstatuje, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá bezprostředně ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle . S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti fakticky bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu