Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2834/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartoše, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. -180, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2019 č. j. -142 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. března 2019 č. j. -109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti D&I CONSULTING LIMITED, sídlem 29 Juliana Close, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 2. Radka Smoly a 3. Jiřiny Smolové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení a 36 d.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci první vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 173 809 Kč s příslušenstvím zamítnut návrh stěžovatele (jako povinného) na částečné zastavení exekuce.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Ztotožnil se s jeho závěrem, že v této věci vydaný exekuční příkaz není nepřezkoumatelný, neboť sice neobsahuje přímo vypočtenou částku úroků z prodlení, tu však lze jednoduchým způsobem vypočíst, je-li známo, kdy došlo k zaplacení jistiny. K námitce nemravného úroku krajský soud uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat vykonávané rozhodnutí. K popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti proto nedošlo, neboť stěžovatel v nalézacím řízení mohl svá práva uplatnit, avšak tak neučinil. Kromě toho podle krajského soudu výše úroku nebyla v rozporu s dobrými mravy, protože v době uzavření smlouvy byla taková výše běžná.

4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl s tím, že není podle přípustné. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že nevyčíslí-li soudní exekutor v exekučním příkazu přímo úrok z prodlení (byl uveden algoritmus výpočtu), když na jistinu již bylo plněno, nezakládá tato skutečnost důvod k zastavení exekuce (přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona), a že soudy, jde-li o posouzení otázky nemravnosti úroku z prodlení, postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla-li jistina uhrazena, musí být v exekučním příkaze úrok kapitalizován a přesně vyčíslen, a že podobný případ nebyl dovolacím soudem řešen a dovolání je přípustné. Dále tvrdí, že exekuční titul je vadný právě proto, že je zde uveden nemravný úrok s tím, že právě z takových úroků vznikají dluhové pasti, ze kterých se dlužníci nemohou vymanit ani při zaplacení jistiny a nákladů exekuce. Stěžovatel upozorňuje, že v dané věci byl toliko ručitelem, druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice (jako další povinní) uznali závazek vůči oprávněné, a jeho procesní obrana se tak značně ztenčila, a že i když v daném případě poskytovala úvěr Komerční banka, úroková sazba nebyla v daném období obvyklá.

6. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že pominul, že nebyl "přímým dlužníkem", ale ručitelem. Nevystupoval jako podnikatel a nemohl výši úrokové sazby ovlivnit, neboť pouze vyšel vstříc svému nadřízenému, který jej o ručení požádal, a další povinní nic neuhradili. Dovolávaje se principu ekvity, stěžovatel označuje právní posouzení obecnými soudy z výše uvedených důvodů, a také s ohledem na skutečnost, že za uplynulých 21 let úrok násobně převýšil jistinu, za postihující jeho základní práva a svobody, přičemž tvrdí, že nelze požadovat zaplacení v plné výši ani po něm, ani po ostatních povinných.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

8. Dlužno však dodat, že stěžovatel nepředložil kopii rozhodnutí napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, nicméně tato skutečnost posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v daném případě nebránila, a proto Ústavní soud k odstranění uvedené vady stěžovatele nevyzýval.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje své argumenty (nepřezkoumatelnost exekučního příkazu, nemravná výše úroků 12,95 % ročně z dlužné jistiny), jimiž odůvodnil svůj návrh na (částečné) zastavení exekuce. Těmito argumenty se soudy všech stupňů opakovaně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě, tj. srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení a právními závěry opřenými o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, vypořádaly. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby se znovu výše naznačenými otázkami zabýval, resp. aby závěry obecných soudů přezkoumal z hlediska věcné správnosti, což - jak již bylo výše vysvětleno - tomuto soudu nepřísluší. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu, než stěžovatele na závěry obecných soudů (viz zejména jejich shrnutí v bodech 8 až 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) odkázat.

11. Na doplnění možno uvést, že k námitce nepřezkoumatelnosti exekučního příkazu ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavně právní argumentaci (ani z ní není patrno, jaké by měly být konkrétní důsledky namítané nesprávnosti). Dospěl-li Nejvyšší soud k tomu, že byl-li úrok 12,5 % v době sjednání úvěru úrokem obvyklým (což stěžovatel relevantním způsobem v ústavní stížnosti nezpochybnil), nelze jeho výši považovat za rozpornou s dobrými mravy. Ústavní soud neshledal vybočení z ústavně právních mezí volného a nezávislého soudního uvážení. Naopak závěrům Nejvyššího soudu lze přisvědčit s dodatkem, že stěžovatelem zmíněné negativní dopady v podobě tzv. dluhové pasti zde nebyly vyvolány (ve své době) nepřiměřeným úrokem, ale neplněním platebních povinností dlužníky a stěžovatelem jako jejich ručitelem.

12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu