Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2898/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Božetěcha Hájka, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, se sídlem Štěpánská 39, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. -768, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stížností podle písm. d) y stěžovatel napadá shora označené kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejvyšší soud dle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), práva vlastnit majetek dle y a práva na nedotknutelnost obydlí podle y.

2. Rozsudek Nejvyššího soudu zrušil předchozí rozsudky vydané ve věci o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatele (jako žalovaného) a vyhověl tak dovolatelům (v pozici žalobců). Podle Nejvyššího soudu obecné soudy pochybily při posouzení právní otázky solventnosti jednotlivých účastníků (vlastníků nemovitosti).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechna předcházející rozhodnutí ve věci byla vždy vydána ve prospěch stěžovatele, vyjma ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. V následně podaném návrhu stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud podle odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené , přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

5. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.

6. V projednávaném případě brojí stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku, kterým však řízení skončeno nebylo. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Z těchto důvodů je nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle písm. d) y a , jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

nebo

). Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu s již zmíněnou zásadou subsidiarity. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před konečným rozhodnutím civilních soudů, mohl by totiž Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecné justice. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.

7. Nadto ze skutečnosti, že podle závazného právního názoru pro nižší instance (vysloveného v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu) bylo posouzení nižšími soudy nedostatečné v otázce solventnosti, resp. že neodpovídalo ustálené judikatuře, ještě nelze usuzovat o věcném ukončení sporu. Zda bude stěžovatel před obecnými soudy v závěru úspěšný, nebo nikoliv (a bude se tak moc obrátit event. i na Ústavní soud), tak dosud není jasné. V ústavní stížnosti namítané specifické skutkové okolnosti posoudí právě prvostupňový soud v rámci svého rozhodování v řízení navazujícím na kasační rozsudek Nejvyššího soudu.

8. Nebude-li přitom stěžovatel v navazujícím řízení a po vyčerpání všech (řádných i mimořádných) opravných prostředků úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a nové výsledky řízení před obecnými soudy. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatele v konečném důsledku nijak nepoškozuje, neboť pokud by v navazujícím řízení neuspěl, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval konečný výsledek řízení.

9. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před civilními soudy definitivně ukončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle .

10. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu , a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle téhož zákona. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť se jedná o návrh akcesorický, a jako takový sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 11. 2018). Nadto ani nelze přiznat odklad rozhodnutí, jehož účinky již nastaly - předmětné řízení v důsledku kasačního rozsudku stále běží.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj