Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3133/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Libuše Lienerové, zastoupené Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -268 ze dne 27. 10. 2020 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d. Spolu s tím se domáhá zrušení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou v dovolacím řízení proti dvěma soudcům senátu 30 Cdo tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v její věci bude dovolací soud řešit úplně stejnou problematiku, již řešil v totožné věci ve svém předchozím zrušujícím rozsudku. Stěžovatelka uvedla, že tehdy v něm dospěl k závěrům stojícím v rozporu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2019. Dle stěžovatelky je prakticky vyloučeno, že by dva členové stejného dovolacího senátu nyní rozhodli jinak než v předchozí věci, tedy jinak než opět v její neprospěch. Tato skutečnost dle jejího názoru spadá pod důvod uvedený v (dále jen " ") a spočívající ve vyloučení soudce pro jeho poměr k věci. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu také vytkla, že jí nezaslal k replice vyjádření soudců k námitce podjatosti. Hodlal-li se Nejvyšší soud odchýlit od své předchozí judikatury, měl věc postoupit velkému senátu. V té spojitosti navrhla zrušit napadené zákonné ustanovení, které dle jejího mínění ve věci použil a pro které věc velkému senátu nepředložil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném usnesení nezjistil. Nejvyšší soud přiléhavě vyložil, proč okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci (v to počítaje jeho právní názor), popřípadě v jeho rozhodování v jiných (byť i skutkově a právně obdobných) věcech, nejsou důvodem pro jeho vyloučení dle výslovné úpravy v ustanovení V té spojitosti Nejvyšší soud odkázal na svoji četnou judikaturu potvrzující uvedený závěr a poznamenal, že z této dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe vybočuje stěžovatelkou vzpomenuté rozhodnutí sp. zn. ze dne 18. 12. 2008, které lze ovšem pokládat za ojedinělé. V těchto úvahách Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nespatřuje. K tomu se sluší podotknout, že Ústavní soud Nejvyšším soudem uváděnou (dominující) judikaturu jako ústavně konformní aproboval, na což sám Nejvyšší soud též poukázal. V podrobnostech lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odkázat. Z něj je rovněž patrné, že za této situace Nejvyšší soud nebyl povinen předložit věc velkému senátu, a tudíž ani nemohlo v daném případě dojít k možnému použití zákonného ustanovení, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá. Odtud plyne, že k podání návrhu na jeho zrušení stěžovatelka postrádá oprávnění (aktivní legitimaci), jelikož nebyla splněna podmínka uplatnění právního předpisu ve věci, z níž vzešlo ústavní stížností rozporované soudní rozhodnutí ( ).

Namítá-li stěžovatelka, že jí nebyla doručena vyjádření námitkou podjatosti dotčených soudců k replice, dlužno poznamenat, že zákon takový postup nepředpokládá (srov. dikci ).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení zákona o soudech a soudcích Ústavní soud odmítl dle ve spojení s jako podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu