Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
114061.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 2877/20
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Jelínka, zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2376/2020 -219 ze dne 13. 8. 2020 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 120/2019 -179 ze dne 11. 2. 2020 a Okresního soudu v Třebíči č. j. 4 C 63/2018 -116 ze dne 14. 2. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a dále a) Milana Dokulila, b) Vlasty Kolkové a c) Jany Dokulilové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován vedlejšími účastníky o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Okresní soud v Třebíči (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"), spoluvlastnictví zrušil, nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele a uložil mu povinnost zaplatit vedlejším účastníkům vypořádací podíly ve stanovené výši a náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům i státu. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") řízení o dovolání stěžovatele zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu . Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.
3. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti požaduje zmíněný § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , aby stěžovatel nejprve řádným (tj. bezvadným) způsobem vyčerpal všechny dostupné opravné prostředky, s výjimkou žaloby na obnovu řízení. Je-li zaplacení soudního poplatku jednou z podmínek dovolacího řízení, kterou je podatel povinen splnit v okamžiku podání opravného prostředku u příslušného soudu nebo v soudem určené náhradní lhůtě, a neučiní tak, nelze jeho podání považovat za řádné vyčerpání dostupného opravného prostředku.
4. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména body 9-22 ústavní stížnosti).
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, bylo porušeno tím, že Nejvyšší soud vycházel při svém právním posouzení formalisticky z textu zákona a nezohlednil konkrétní okolnosti případu, a sice že pozdní zaplacení soudního poplatku bylo způsobeno chybou v psaní stěžovatele (při vyplnění čísla účtu na složence), kterou stěžovatel odstranil, jakmile se o ní dozvěděl, a neprodleně též informoval nalézací soud, a to v době předcházející dni vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel upozorňuje, že chyb v psaní se dopouští při své rozhodovací činnosti i soudy; je-li jim umožněno chyby bez následků napravit, měla by taková možnost v mimořádných případech svědčit i účastníkům řízení. Povinnost dovolacího soudu přistoupit k pochybení stěžovatele vstřícně dovozuje stěžovatel analogicky z nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 49/10
ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), týkajícího se vydávání rozsudku pro zmeškání; přes meritorní odlišnost řešené otázky lze podle stěžovatele povinnost soudu zohlednit i mimoprávní okolnosti mající vliv na spravedlnost jeho rozhodovací činnosti lze dovodit i v jeho případě.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení ve světle předložené argumentace a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Nejvyšší soud vydal usnesení v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu je nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice; v daném případě jde o srozumitelně vysvětlený a ústavně konformní výklad podústavního práva. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Je třeba zdůraznit i obecně uznávanou zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), vyžadující od účastníků řízení pečlivé uvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv. K zaplacení soudního poplatku, který je splatný již podáním dovolání, byl stěžovatel dodatečně vyzván v patnáctidenní lhůtě standardním postupem nalézacího soudu podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích "). Stěžovatel měl dostatečný čas na to, aby včas zaplatil soudní poplatek, a v napadeném rozhodnutí je dostatečně vysvětleno, proč nelze zmeškání (soudcovské) lhůty k zaplacení soudních poplatků prominout.
8. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a zákonodárce se (mj.) z důvodů četného obcházení zákona poplatníky rozhodl novelou zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. pro zpřísnění právní úpravy. Odkazuje-li tedy stěžovatel na "zažitou praxi", podle které navrhovatel zaplatí soudní poplatek teprve po vydání rozhodnutí o zastavení řízení, a v řízení se pak přesto dále pokračuje, pak právě naznačený postup umožňovala nikoli "zažitá praxe", nýbrž zákon, konkrétně § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, ovšem pouze do doby, než byl zákonem 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017 změněn. Za dřívější benevolentnější právní úpravy by situace stěžovatele byla jiná, soud je však účinným zněním zákona vázán a nemůže vůli zákonodárce zpřísnit povinnosti při placení soudních poplatků ignorovat. Stanoví-li § 9 odst. 2 , věta třetí, zákona o soudních poplatcích, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží", pak soudu žádný výkladový prostor nezbývá, jak správně uvedl Nejvyšší soud. Proto také není možné na věc analogicky vztáhnout závěry nálezu
, neboť i stěžovatelem citovaný bod 19 nálezu ve svém úvodu uvádí, že klíčové výkladové vodítko § 153b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , upravujícího podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, tkví v použití slovesa "může"; úprava poplatkové povinnosti v § 9 zákona o soudních poplatcích však takto široké meze právního výkladu soudu neposkytuje.
9. Odkazuje-li stěžovatel na nález
sp. zn. III. ÚS 3213/19
ze dne 28. 1. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), záměrně přehlíží, že v tamní věci byl soudní poplatek zaplacen včas, což nebylo reflektováno administrativní chybou na straně soudu; o takový případ však ve věci stěžovatele, přiznávajícího pozdní zaplacení soudního poplatku, byť i třeba z pochopitelného důvodu, zjevně nejde.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu