Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2894/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TV MORAVA, s. r. o., sídlem 8. května 497/37, Olomouc, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. -439, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019 č. j. -411 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2019 č. j. -357, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Czech Digital Group, a. s., sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení y a jejích ústavně zaručených práv podle a d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako provozovatelka televizního vysílání uzavřela s vedlejší účastnicí jako poskytovatelkou služeb elektronických komunikací dne 26. 2. 2013 smlouvu "o šíření zemského digitálního televizního signálu formou regionálních vstupů do celoplošného vysílání". Vedlejší účastnice se zavázala k šíření programu stěžovatelky a stěžovatelka k poskytnutí úplaty vedlejší účastnici. Podle čl. 4.2 uvedené smlouvy je smluvní strana oprávněna od ní odstoupit, dojde-li u druhé smluvní strany k úpadku, rozhodne-li o svém zrušení a vstoupí do likvidace či "dojde ke ztrátě, zániku nebo neudělení licence nebo jejímu nenahrazení registrací" podle , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Doba účinnosti smlouvy byla prostřednictvím dodatků sjednána do 27. 2. 2016. Stěžovatelka dne 31. 7. 2014 od smlouvy odstoupila podle uvedeného ujednání, neboť její licence k televiznímu vysílání k její žádosti zanikla. Dne 11. 11. 2014 podala rovněž výpověď.

3. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nepovažovala stěžovatelčino odstoupení od smlouvy za platné, podala dne 15. 5. 2015 k Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen "ČTÚ") návrh na rozhodnutí sporu a domáhala se po stěžovatelce zaplacení nedoplatků za peněžité plnění z uvedené smlouvy. ČTÚ svým rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 1 264 485 Kč s příslušenstvím. Předseda rady ČTÚ rozklad stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl svým rozhodnutím ze dne 24. 3. 2016. Stěžovatelka se proto dne 23. 5. 2016 u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí o rozkladu tak, aby byl návrh vedlejší účastnice v plném rozsahu zamítnut.

4. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl svým druhým rozsudkem uvedeným v záhlaví. Stěžovatelka podle něj nebyla oprávněna k odstoupení od smlouvy podle jejího čl. 4.3 pro svévolné ukončení své licence; k tomu odstoupení od smlouvy v posuzované věci nesloužilo. Ujednání pod čl. 4.3 nelze vyložit jinak, než jako možnost předčasně ukončit závazek té smluvní strany, která je "z hospodářského hlediska" ohrožena jednáním druhé smluvní strany. Stěžovatelka byla nadto oprávněna bez udání důvodu ukončit závazek výpovědí s tříměsíční výpovědní dobou. Této možnosti také úspěšně využila.

5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil svým napadeným rozsudkem. Ztotožnil se s výkladem čl. 4.3 uvedené smlouvy tak, že neumožňuje předčasné ukončení závazku provozovatele, dojde-li jeho přičiněním k ukončení licence k provozování vysílání.

6. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví uvedeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu zaprvé nemůže založit přípustnost otázka výkladu smlouvy, považuje-li se stěžovatelka za slabší smluvní stranu a vedlejší účastnici za monopolistku. Zadruhé, přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka upřednostnění nevyjádřené vůle jednajícího oproti jazykovému znění projevu vůle, neboť se krajský soud a okresní soud neodchýlily od výkladových pravidel právního jednání. Konečně, namítala-li stěžovatelka, že při výkladu uzavřené smlouvy měla být použita nikoliv současná právní úprava, nýbrž právní úprava účinná v roce 2013, pak se tato námitka opět míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který věc posuzoval podle a , tedy podle předchozí právní úpravy. Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka považuje výklad čl. 4.3 dané smlouvy "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Vedlejší účastnice podle stěžovatelky vždy připravila smluvní dokumentaci, a proto měly obecné soudy vyložit uvedené ujednání v její neprospěch. Obecné soudy se nepřípustně odchýlily od jazykového výkladu, přitom podle ustálené soudní rozhodovací praxe je jazykové vyjádření primárním vodítkem při výkladu právního jednání, vůle jednajících nesmí jazykovému vyjádření odporovat. Stěžovatelka proto od smlouvy odstoupila platně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. V prvé řadě je nutné uvést, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Je z nich seznatelné, jakými okolnostmi se obecné soudy zabývaly při výkladu posuzovaného smluvního ujednání, z jakých důkazů vycházely a jaké úvahy je k jejich rozhodnutím vedly [srov. nález

sp. zn.

ze dne 14. 8. 2019, bod 13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Výklad čl. 4.3 uvedené smlouvy podaný obecnými soudy nebyl nepřiměřený. Okresní soud vycházel z jazykového vyjádření posuzovaného smluvního ujednání, dalších ujednání smlouvy, zavedené praxe smluvních stran a jejich následné komunikace. Obdobně postupoval i krajský soud. Není pravda, že obecnými soudy provedený výklad smluvního ujednání odporuje jeho jazykovému vyjádření, poněvadž výklad, který obecné soudy upřednostnily, z něj naopak vyplývá. Samotná skutečnost, že z jazykového vyjádření smluvního ujednání stěžovatelka dovozuje pochybnosti o jeho obsahu a obecné soudy dospějí k výkladu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, neznamená bez dalšího zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

11. Není pravdou, že posuzované smluvní ujednání měly soudy bez dalšího vyložit v neprospěch vedlejší účastnice. Přestože to stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí výslovně, z kontextu uvedené námitky lze dovodit, že se domáhá použití výkladového pravidla contra proferentem (ve věci stěžovatelky srov. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy v nyní posuzované věci nepovažovaly dané smluvní ujednání za objektivně nejednoznačné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. , ze dne 31. 3. 2020 č. j. -91 či mutatis mutandis bod 40 nálezu ze dne 22. 1. 2015

sp. zn.

(N 12/76 SbNU 163)]. Užití uvedeného interpretačního pravidla proto ve věci stěžovatelky nebylo namístě.

12. Napadla-li stěžovatelka i usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a jako celek ho lze pokládat za řádně vedené. Jeho důsledkem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Rozhodnutí vydaná soudy byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté y, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu