Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2150/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti P. M., Vazební věznice, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem Doudova 258/3, Praha 4 - Podolí, proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 13. 7. 2020, č. j. VS-131695-1/ČJ-2020-800202-PROT a návrhu na zrušení § 54 odst. 4, § 56, § 57 a § 58 Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 25/2015, kterým se stanoví podrobnosti ke správním činnostem při vedení evidence uvězněných osob, k zásadám ochrany zpracování osobních údajů a k poskytnutí údajů z evidence uvězněných osob (o činnostech při správě evidence vězněných osob), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vězeňské služby, a to pro jeho rozpor s d. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení v záhlaví citované části právního předpisu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

3. Stěžovateli, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, byla rozhodnutím ředitele vazební věznice zamítnuta žádost o nahlédnutí do jeho osobního spisu a zároveň o přepis nahrávky jeho hovorů, které chtěl využít v probíhajících soudních řízeních. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo stěžovateli sděleno, že se na daný případ nevztahuje , . S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť podle této právní normy má postupovat a rozhodovat každý orgán veřejné moci. Stěžovatel si je vědom toho, že poté, co byly jeho stížnosti na postup Vězeňské služby ignorovány, měl se obrátit na příslušný soud se správní žalobou. Takto však neučinil, neboť kdyby podal žalobu ještě před ústavní stížností, uběhlo by velké množství času, kdy by mohlo ze strany vězeňské služby dojít ke smazání předmětných hovorů. Z toho důvodu zvolil stěžovatel postup dle .

III.

4. Ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že záměrně nevyužil všech procesních prostředků, jež jsou mu právním řádem dány k dispozici, neboť se obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů.

7. Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení , je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře. Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti nesplňující předpoklady přípustnosti i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101); usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 3. 2017; usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2009].

8. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); nález

sp. zn.

ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57); usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 7. 2013]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikaturní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2012; usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2005].

9. V projednávané věci měla být důvodem aplikace ustanovení ta skutečnost, že se stěžovatel obával prodlení a následného smazání dotčených záznamů hovorů. K tomuto argumentu však lze uvést, že stěžovatel se ani nepokusil o zahájení soudního řízení, v němž by se mohl případně domáhat vydání předběžného opatření. K možnosti přezkumu rozhodnutí náměstka generálního ředitele Vězeňské služby správními soudy srov. např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Aps 1/2011.

10. Z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebyla naplněna základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, a proto Ústavní soud akcesorický návrh na zrušení části zákona odmítl.

11. Ze všech výše uvedených důvodů lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené , a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou. Ústavní soud proto posuzovanou ústavní stížnost odmítl podle jako nepřípustnou, a to ve spojení s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu