Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1718/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. Tomáše Davida a 2) PRAETOR FINANCE s.r.o., sídlem Hábova 2345/7, Praha 5 - Stodůlky, zastoupených Mgr. Janem Lehovcem, advokátem sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019, sp. zn. -451, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) KAMENOLOMY ČR s.r.o., sídlem Polanecká 849, Ostrava - Svinov, a 2) Mgr. Josefa Tobiáška, sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, správce konkursní podstaty úpadce KAVAL spol. s r.o. "v likvidaci", sídlem Valšov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž dle jejich názoru došlo k porušení jejich základních práv zaručených d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení

2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

3. Stěžovatelé a vedlejší účastník 2) vystupovali v řízení před obecnými soudy jako žalovaní v incidenčním sporu, který vedlejší účastník 1) jako žalobce zahájil po popření pravosti pohledávek, které přihlásil do konkursu vedeného na majetek společnosti KAVAL spol. s r.o. "v likvidaci", sídlem Valšov, IČO 47150246 (dále jen "úpadce"), v celkové výši 50 250 746,50 Kč. Rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. -332, Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud prvého stupně") určil, že vedlejší účastník 1) má za úpadcem pohledávku ve výši 37 000 000 Kč z titulu práva na vrácení zaplacené kupní ceny z kupních smluv ze dne 12. 12. 1996, a to jako pohledávku 2. třídy bez práva na oddělené uspokojení. Současně zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastník 1) má za úpadcem pohledávku ve výši 13 250 764,50 Kč z titulu nákladů na technické zhodnocení a investic, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Vedlejší účastník 1) a stěžovatel 1) podali proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. -422, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku č. I (určení pohledávky ve výši 37 000 000 Kč vedlejšího účastníka za úpadcem) a v rozsahu částky 11 592 386 zrušil výrok zamítající žalobu na určení pohledávky z titulu nákladů na technické zhodnocení a investic vedlejšího účastníka 1) za úpadcem (pozn. v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení, proto se jí Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení nezabýval, a proto není relevantní ani v tomto řízení o ústavní stížnosti), jakož i nákladové výroky. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odmítl Nejvyšší soud usnesením specifikovaným v návětí.

5. Podstatou sporu o určení pravosti pohledávky vedlejšího účastníka 1) za úpadcem ve výši 37 000 000 Kč bylo, stručně řečeno, to, že úpadce měl v roce 1996 jakožto zástavce se společností Investiční a poštovní banka, a.s. (dále jen "IPB"), jakožto zástavním věřitelem uzavřít smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem za účelem zajištění pohledávky IPB za úpadcem ve výši 35 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž součástí těchto smluv bylo dle a 3 , obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dál jen "obchodní zákoník"), zmocnění IPB provést realizaci zástavy formou jejího prodeje s následným uspokojením zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje pro případ, že úpadce nesplní své závazky z úvěrových smluv, které s IPB uzavřel. Na základě těchto smluv IPB prodala za úpadce nemovité věci tvořící zástavu právnímu předchůdci vedlejšího účastníka 1) za kupní cenu 37 000 000 Kč. Následně byly věci tvořící předmětnou zástavu sepsány do konkursní podstaty úpadce a žaloba vedlejšího účastníka 1) na jejich vyloučení byla v samostatném řízení (v podstatném rozsahu relevantním pro nynější řízení o ústavní stížnosti) zamítnuta s tím, že ujednání o přímém prodeji zástavy bylo neplatné pro neurčitost dle , , v tehdy platném a účinném znění (dále jen " "), neboť v rozporu s požadavky judikatury neobsahovalo žádné konkrétní podmínky, za nichž měl přímý prodej zástavy být realizován. Ze stejného důvodu obecné soudy konstatovaly i neplatnost zmocnění zástavního věřitele k přímému prodeji. Kupní smlouvy uzavřené na základě těchto ujednání tak obecné soudy shledaly neplatnými dle . Vedlejší účastník 1) proto usiloval o uznání pravosti své pohledávky ve výši 37 000 000 Kč odpovídajících původně zaplacené kupní ceně, což vyústilo ve vydání rozhodnutí uvedených výše sub 3. a 4.

IV. Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé nejprve detailně rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy zakončeného vydáním napadeného usnesení Nejvyššího soudu a přibližují svá procesní stanoviska a názory vtělené do rozhodnutí obecných soudů. Podstatu právního názoru stěžovatelů lze ve stručnosti shrnout tak, že ujednání o přímém prodeji zástavy mezi úpadcem a IPB bylo absolutně neplatné pro rozpor se zákazem propadné zástavy, že stejně neplatné bylo i zmocnění k tomuto prodeji a že ani následné použití výtěžku z prodeje na uspokojení zástavního věřitele nemohlo před zákazem propadné zástavy obstát. Zavázána z prodeje tak byla vůči vedlejšímu účastníkovi 1) pouze sama IPB, naopak mu nevznikla žádná pohledávka za úpadcem. Následně stěžovatelé formulují svou vlastní ústavněprávní argumentaci, v níž namítají, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání pro nepřípustnost, ačkoliv jeho přípustnost byla dána, což dle judikatury Ústavního soudu, na niž odkazují, představuje porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle y.

7. Splnění podmínek přípustnosti stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyššímu soudu položili dosud neřešenou právní otázku, "...zda - v situaci, kdy je (i) uzavřena zástavní smlouva se zakázanou tzv. propadnou zástavou, pročež je tato zástavní smlouva absolutně neplatná, a (II) na základě navazující absolutně neplatné plné moci pro zástavního věřitele je zástavním věřitelem k zástavě uzavřena (též) absolutně neplatná kupní smlouva - má povinnost vrátit kupní cenu (resp. bezdůvodné obohacení odpovídající kupní ceně) zmocněnec (zástavní věřitel), který kupní smlouvu uzavřel bez zmocnění a kupní cenu si ponechal k úhradě zástavním právem zajištěného dluhu, anebo má tuto povinnost subjekt (zástavce), který je sice v kupní smlouvě označen jako prodávající, avšak zmocněnci platné zmocnění k ničemu z toho nedal a kupní cenu neobdržel."

8. Nejvyšší soud přitom v nyní napadeném usnesení odkázal toliko na své usnesení ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. , o něž opřel svůj právní závěr i odvolací soud, a na některá další svá rozhodnutí, která obsahují právní názor, že ve vzájemném poměru u bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou toliko příjemci plnění z této smlouvy, tedy že povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá subjekt, který posloužil toliko jako platební místo. Tento závěr však stěžovatelé nikdy nenapadali a v jejich věci není rozhodný. Proto i závěry judikatury, na niž Nejvyšší soud v jejich věci odkázal, na předloženou otázku vůbec nedopadá. Nejvyšší soud přitom nijak nereagoval na právní názory obsažené v judikatuře, které předložili ve svém dovolání stěžovatelé, která se zhusta týkala nepřípustnosti obcházení zákazu propadné zástavy udělením plné moci zástavnímu věřiteli k realizaci prodeje zástavy pro případ prodlení dlužníka a dalších souvisejících otázek.

9. Stěžovatelé napadají za těchto okolností rovněž i stručnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které se nijak nevypořádalo s jejich rozsáhlou argumentací, jejíž součástí byla mimo jiné i polemika, proč na jejich věc právní závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nedopadají.

V. Posouzení Ústavním soudem

10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d) y (dále jen " ") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad u, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu u, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení . To platí i pro nynější případ.

11. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že ani řízení o dovolání se nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle y. Toto právo tak Nejvyšší soud může porušit např. tím, že odmítne dovolání pro nesplnění podmínek přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jako dovolatel ve svém dovolání předestřel, a tuto zcela opomene (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2020); že na otázku předestřenou dovolatelem vůbec nereaguje [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2018 (N 151/90 SbNU 453) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2018 (N 47/88 SbNU 633)] či se jí vyhne [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567)], resp. nereaguje na argumenty dovolatele způsobem odpovídajícím jejich závažnosti [nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2018 (N 124/90 SbNU 89)]; že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nijak neodůvodní [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) či nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)], přičemž však tomuto požadavku nevadí, je-li odůvodnění stručné [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]; že rezignuje na svoji úlohu sjednocovatele judikatury (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 4. 2019); že jako nepřípustné vyhodnotí dovolání napadající rozhodnutí, které spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchyluje od judikatury Ústavního soudu [stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353), nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); či nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247)]; že účelově neidentifikuje judikaturu, o níž stěžovatel důvodnost svého dovolání opírá a kterou v dovolání dostatečným způsobem označí [nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619)], že účelově neshledá v dovolání vymezení jeho přípustnosti, ačkoliv v něm obsaženo je [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619) či nález

sp. zn.

ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)] nebo na toto vymezení má přehnaně formalistické požadavky [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595) či nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]; že se odmítne věcně zabývat dovoláním, v němž je předložena otázka, o níž má Nejvyšší soud za to, že na ní napadené rozhodnutí nestojí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447); či nález

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]; že při předložení již vyřešené otázky, která by dle dovolatele měla být vyřešena jinak, toliko odkáže na rozhodnutí, která ji řeší, aniž se zabývá tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 24. 10. 2016 (N 197/83 SbNU 179)].

12. Na druhé straně řádné vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2019), dovolacího důvodu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2020) i napadených nosných právních důvodů rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019) je však zásadně věcí dovolatele. Na toho je rovněž třeba klást požadavek na jednoznačné odlišení právních otázek od skutkových tím, že spornou právní otázku určitým způsobem zevšeobecní [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827) či nález

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].

13. Ačkoliv stěžovatelé dovozují, že v jejich věci byly porušeny přinejmenším shora uvedené požadavky na zabývání se právní otázkou, kterou předložili, a na řádné odůvodnění rozhodnutí nepřípustnosti dovolání, nemůže se Ústavní soud ztotožnit s tím, že by tyto požadavky napadené usnesení Nejvyššího soudu nesplňovalo.

14. Předně je totiž třeba uvést, že stěžovatelé zjevně přeceňují význam zákazu propadné zástavy dle (tj. před 1. 1. 2014) pro nynější věc. Stěžovatelé ve svém dovolání i ve své ústavní stížnosti operují s tím, že právní úkony, jimiž IPB převedla nemovité věci tvořící zástavu na právního předchůdce vedlejšího účastníka 1), byly absolutně neplatné pro obcházení absolutního zákazu propadné zástavy, který v době těchto úkonů platil. Tímto způsobem i stěžovatelé formulovali ve svém dovolání právní otázku, jíž současně vymezovali přípustnost tohoto dovolání. Obecné soudy ve svých rozhodnutích popsaných v části III. tohoto usnesení však neshledaly neplatnost předmětných úkonů pro porušení tohoto zákazu, ale pro neurčitost smluvních ujednání přijatých na základě obchodního zákoníku. Stěžovatel přitom ani netvrdí, ani neprokazuje, že by si IPB měla nemovitosti představující předmět zástavy ponechat pro sebe, nýbrž že realizovala jejich prodej třetím osobám.

15. Odkazují-li přitom stěžovatelé na judikaturu obecných soudů, v níž jsou obsaženy právní názory, že v rozporu se zákazem tzv. propadné zástavy je i uzavírání smluv o zastoupení, které umožňují zástavnímu věřiteli zástavu prodat, pak se žádné z jimi uváděných rozhodnutí nevztahuje k obchodního zákoníku, který výslovně možnost přímého prodeje zástavy zástavním věřitelem umožňoval, podle nějž bylo zástavní právo k později prodaným nemovitostem zřízeno, a které bylo zrušeno až novelizací obchodního zákoníku provedenou , která obchodního zákoníku derogovala. Ani pozdější rozhodovací praxe přitom ujednání o přímém prodeji zástavy věřitelem vzniklá na základě obchodního zákoníku před účinností uvedené novely, splňovala-li požadavky určitosti a šlo-li o zajištění obchodněprávních závazků, a priori za neplatná pro obcházení zákazu propadné zástavy nepovažovala (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. , či usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 5. 2009).

16. Nepřípustnost propadné zástavy je přitom východiskem celé dovolací argumentace stěžovatelů, od něhož se odvíjí vše ostatní, a to včetně odlišení nynějšího případu od toho řešeného usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. . Ačkoliv tak lze souhlasit se stěžovateli v tom, že jejich dovolání bylo obsáhlé a podrobně vyargumentované, zabývalo se právní otázkou, která v nynější věci neměla žádného významu, přičemž stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ani netvrdili, že by Nejvyššímu soudu předložili argumentaci, jíž by překonávali výslovné znění § 299 odst. 2 obchodního zákoníku v tom smyslu, že i přes existenci tohoto ustanovení právní řádu v čase, v němž došlo k uzavření předmětných smluv mezi úpadcem a IPB, se v rozhodné době uplatňoval zákaz propadné zástavy, který by se vztahoval i na jejich věc.

17. Za těchto okolností se požadavku na řádné a přesvědčivé odůvodnění soudních rozhodnutí nepříčí, jestliže se argumentací stěžovatelů Nejvyšší soud nezabýval podrobně. Jakkoliv je totiž i po Nejvyšším soudu třeba požadovat dodržování požadavku na řádné odůvodnění i těch jeho rozhodnutí, jež jsou odůvodňována stručně dle , , ve znění pozdějších předpisů (jako v nynější věci), z judikatury Ústavního soudu zrekapitulované výše sub 2. a 3. plyne, že rozsah tohoto odůvodnění je v přímé úměře k relevanci námitek. To je v souladu rovněž s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva. Podle ní je přípustné v některých případech dokonce i úplné nereagování na námitky, které by zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.).

18. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).

19. Jestliže tak v nynější věci stěžovatelé celé své dovolání založili na řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívalo a jejíž řešení bylo zcela jednoznačné vzhledem k výslovnému znění právní úpravy, aniž by přitom ve svém dovolání vymezili, proč se dle jejich názoru přesto odvolací soud touto otázku zabývat měl a proč tato právní úprava na jejich věc nedopadala či z jiného důvodu neměla být aplikována, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na reakci na tu část námitek stěžovatelů, které směřovaly proti uplatnitelnosti právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a toliko stručně poukázal na to, že tento právní názor je v judikatuře Nejvyššího soudu uplatňován konstantně.

20. Pokud by za těchto okolností Ústavní soud sám hledal jakékoliv další důvody, proč by přesto usnesení Nejvyššího soudu nemělo obstát či proč bylo nutné právní otázku formulovanou stěžovateli řešit, suploval by tím jejich nedostatečnou argumentační aktivitu jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti. Ani jedno by přitom nebylo v souladu s jeho rolí v ústavním systému České republiky.

VI. Závěr

21. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh a textu dovolání, které si od obecných soudů vyžádal, bez nutnosti opatřovat si ještě další podklady, neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ničeho, co by v mezích stěžovateli uplatněných námitek bylo způsobilé dovodit byť potenciální porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal ani sám Ústavní soud. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu