Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2014/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Pagáče, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. -1731, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Jaroslava Vogeltanze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadeného rozhodnutí, z rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 3. 2017 č. j. -1552, z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 1. 2018 č. j. -1642 a z ústavní stížnosti se podává, že krajský soud zamítl rozsudkem č. j. -1552 žalobu stěžovatele o vydání 324 kusů listinných akcií na majitele vydaných obchodní společností KM Beta a. s., sídlem v Hodoníně, o jmenovité hodnotě jedné akcie 20 000 Kč, vedených pod konkrétními pořadovými čísly, představujících 14,21 % základního kapitálu společnosti (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok II.), jakož i o nákladech soudního řízení (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud tak, že rozsudkem č. j. -1642 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výrocích I. a III. (výrok I.). Vrchní soud změnil výrok napadeného rozsudku ve výroku II. tak, že snížil vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok III.).

4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle a 2 , neboť stěžovatel brojil pouze proti skutkovým zjištěním nižších soudů (otázka vydání akcií, které však byly podle zákona zničeny). Ve zbylé části bylo dovolání vyhodnoceno jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a tyto vady neodstranil v dovolací lhůtě a toliko odkázal na znění .

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel shrnuje, že se žalobou u krajského soudu domáhal vydání předmětných kusů akcií s odůvodněním, že je jejich vlastníkem, přičemž tyto akcie jsou bez právního důvodu drženy vedlejším účastníkem.

6. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, když zejména nezaložil své dovolání na zpochybnění skutkového stavu věci, nýbrž právního posouzení věci. Krajský soud a vrchní soud dovodily, že vydání akcií není možné, neboť v důsledku usnesení valné hromady společnosti KM Beta a. s. ze dne 25. 6. 2010 o spojení akcií na majitele na kmenové akcie na majitele a v důsledku nabytí účinnosti , o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů (dále jen " "), se stalo žalované plnění nemožným. Avšak krajský soud ani vrchní soud neargumentovaly fyzickou neexistencí akcií, tedy konkrétních listin, jejichž vydání se stěžovatel domáhal. Tento závěr učinil až Nejvyšší soud. Pro stěžovatele je tato argumentace překvapivá a stěžovatel neměl dostatečnou možnost se k ní vyjádřit. Nejvyšší soud opřel svůj závěr o výpověď Hany Holíkové, která však též hovoří toliko o administrativním zániku akcií, nikoliv o jejich fyzickém zničení.

7. Stěžovatel též nesdílí názor Nejvyššího soudu, pokud jde o vymezení přípustnosti dovolání, když uvedl, že dovolání je přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A dále že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, což následně i více rozvedl.

8. Stěžovatel na základě uvedeného uzavírá, že Nejvyšší soud pochybil, když rozhodl o jeho dovolání bez věcného přezkumu, čímž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Postup Nejvyššího soudu nese znaky svévole, když je zřejmé, že tento soud ve skutečnosti nijak nezkoumal obsah podaného dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatel svými námitkami napadá usnesení Nejvyššího soudu, který se jeho dovoláním věcně nezabýval, neboť stěžovatel jednak zčásti brojil proti skutkovým zjištěním nižších soudů, jednak nevymezil přípustnost dovolání v jeho zbylé části. Námitkám stěžovatele však nemůže Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud podotýká, že posuzovaná věc je nadstandardní v rozsáhlosti skutkových zjištění. Skutkový stav byl velmi podrobně rekonstruován v průběhu dokazování před krajským soudem, kde - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu - stěžovatel neposkytoval dostatečnou součinnost, když navrhoval důkazy, kterým neodpovídala jeho skutková tvrzení, přičemž nebylo zřejmé, kam jeho důkazní návrhy směřují a jaký mají význam pro vyřešení sporu. Stěžovatel taktéž nereagoval na výzvy soudu ke změně petitu žaloby po poučení, že vydání předmětných akcií je nemožné. I přes tuto skutečnost se podařilo krajskému soudu poměrně důkladně skutkový stav zrekonstruovat. Takto bylo, stručně řečeno, zjištěno, že v průběhu řízení předmětné akcie, jejichž vydání stěžovatel po vedlejším účastníkovi požadoval, zanikly a plnění se stalo nemožným. Především však krajský soud učinil významné skutkové zjištění spočívající v tom, že stěžovatel vůbec nemá aktivní legitimaci k podání vindikační žaloby, neboť ani původnímu žalobci nesvědčilo k žalovaným akciím žádné právo, a tudíž tato práva nemohl ani převést platně na stěžovatele. Absenci aktivní legitimace stěžovatele zmiňuje v odůvodnění rozsudku č. j. -1642 i vrchní soud, který však zdůrazňuje i zánik předmětných akcií, jejichž vydání bylo žalobou stěžovatele po vedlejším účastníkovi požadováno. Konečně Nejvyšší soud v napadeném usnesení k zániku akcií uvádí, že "vrácené akcie společnost zničila (viz skutkové zjištění soudu prvního stupně opřené o výslech svědkyně Ing. Holíkové)". Stěžovatel takto rozporuje, že krajský soud a vrchní soud se zmiňovaly toliko o administrativním zániku akcií, nikoliv o jejich faktickém zničení, což učinil až Nejvyšší soud a pro stěžovatele tato skutečnost představuje novum, k němuž neměl možnost se vyjádřit a spatřuje v této argumentaci Nejvyššího soudu zásah do svých ústavně zaručených práv. Nutno uzavřít, že Nejvyšší soud se vůbec nezaobíral otázkou nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání vindikační žaloby. Ústavní soud přisvědčuje argumentaci Nejvyššího soudu v tom, že skutečnosti, které stěžovatel zpochybňuje, mají skutkový charakter. Velká část nalézacího řízení před krajským soudem byla věnována osudu předmětných akcií, jejichž vydání stěžovatel požadoval. Takto dospěl krajský soud k závěru, nehledě na otázku aktivní věcné legitimace, že předmětné akcie zanikly částečně spojením na základě rozhodnutí valné hromady, část zanikla ze zákona, když se akcie na majitele změnily na akcie na jméno. Krajský soud zjišťoval postup při faktické výměně akcií po účinnosti , když k tomu vyslechl účetní Ing. Holíkovou, která soudu sdělila, že staré akcie na majitele byly skartovány. Stěžovateli tedy obsah výpovědi svědkyně, která je zrekapitulována v rozsudku krajského soudu, mohl být znám již v průběhu nalézacího řízení. Stěžovatel mohl proti tomuto zjištění brojit. Stěžovatel k uvedenému mohl tvrdit jiné skutečnosti a mohl k tomu navrhovat důkazy, jak vyplývá ze samotné podstaty sporného civilního řízení. Nelze tedy dovodit, že by v případě této informace šlo o novum, které poprvé zaznělo až v usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedeného rovněž plyne, že nelze přisvědčit tvrzenému nedostatku kontradiktornosti řízení, neboť stěžovatel, chtěl-li tímto směrem vést dokazování, mohl a měl tak učinit.

13. Stěžovatel dále uvádí, že dostatečně vymezil přípustnost svého dovolání ohledně zbylých otázek, kterými se však Nejvyšší soud věcně nezabýval. Nutno podotknout, že stěžovatel argumentaci, kterou by obhájil dostatečné vymezení věcné projednatelnosti svého dovolání, v ústavní stížnosti nikterak nenaznačil, když toliko citoval znění , jehož požadavky byly dle jeho náhledu naplněny. Úkolem Ústavního soudu však není vytvářet argumentaci namísto stěžovatele samotného. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 22. 1. 2019

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ).

14. Ústavní soud tedy nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který se dovoláním stěžovatele věcně nezabýval zčásti proto, že stěžovatel brojil proti skutkovým zjištěním, a zčásti proto, že stěžovatel nevymezil podmínky přípustnosti dovolání, zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele podle y, resp. Úmluvy.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu