Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2848/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Radka Sedlmaiera, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 2020 č. j. -179, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Michaely Meyerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem (dále jen " ") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. -146 uložil stěžovateli jako žalovanému otci platit na výživu vedlejší účastnice - jeho již v mezidobí zletilé dcery - za minulé období do okamžiku její zletilostí výživné ve výši 5 500 Kč měsíčně (I. výrok), rozhodl o nedoplatku na výživném (II. výrok) a zamítl žalobu vedlejší účastnice na zvýšení výživného pro období po dosažení zletilosti (III. výrok); těmito výroky změnil rozsudek ze dne 8. 3. 2010 č. j. -75, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost platit výživné na vedlejší účastnici ve výši 3 000 Kč). Dále rozhodl okresní soud o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). V odůvodnění rozsudku okresní soud zejména uvedl, že vedlejší účastnice od posledního rozhodování o výživném odmaturovala, nyní studuje na vysoké škole, čímž se zvýšily její potřeby, a důvod pro zvýšení výživného je dán, neboť zatím není schopna se sama živit. Nicméně vedlejší účastnici jí požadované zvýšení výživného pro období po dosažení zletilosti nepřiznal, protože bylo prokázáno, že vztahy mezi ní a stěžovatelem jsou dlouhodobě narušené, vedlejší účastnice si po dosažení zletilosti nechala změnit příjmení na rodné příjmení své matky a z komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je zjevné, že tuto komunikaci vždy navazuje stěžovatel, který o kontakt s vedlejší účastnicí stojí, ale vedlejší účastnice komunikaci odmítá, stěžovateli dává najevo své pohrdání vůči jeho osobě. Před soudem sama vedlejší účastnice uvedla, že o osobní setkávání se stěžovatelem nestojí a na obnovení vztahu s otcem nemá zájem.

3. Na základě odvolání vedlejší účastnice do zamítavého výroku a souvisejících výroků změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli zvýšil výživné pro vedlejší účastnici i po dosažení zletilosti na částku 5 500 Kč měsíčně a od 1. 10. 2018 na částku 6 500 Kč měsíčně, rozhodl o nedoplatku na výživném (I. výrok) a o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Ke změně přistoupil zejména proto, že vedlejší účastnice během řízení podrobně vylíčila negativní prožitek z dětství, který pro ni znamenal odchod stěžovatele od rodiny k jiné ženě. Podle krajského soudu v této souvislosti lze prostým dosažením zletilosti vedlejší účastnice těžko očekávat zásadní změnu v jejím postoji vůči otci, kdy se její vztah ke stěžovateli zformoval v důsledku složité situace v době dětství a dospívání, tudíž neshledal u žalobkyně zneužití práva na výživné a její nárok na zvýšené výživné nepovažoval za rozporný s dobrými mravy.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na názoru, že zvýšení výživného pro vedlejší účastnici je nemravné, neboť ona jím pohrdá a vnímá ho jen jako platební objekt svých potřeb. Zdůrazňuje, že když se zletilé dítě domáhá stanovení výživného (či zvýšení výživného) vůči jeho rodiči, je nutné v plné míře brát v potaz způsob, jakým se k němu chová. Nelze tak vyloučit možnost, že pro jeho chování může být výživné nepřiznáno pro rozpor s dobrými mravy, například když dítě projevuje zjevnou neúctu k výživou povinnému rodiči, resp. chová se k němu takovým způsobem, který je naprosto neslučitelný s dobrými mravy ve společnosti. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2002 č. j. -512 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

7. Ústavní soud shledal, že v napadeném rozsudku nepopírá podstatu právních závěrů uvedených například v odkazovaném rozsudku městského soudu, podle něhož pro nevhodné chování k otci má dítě nárok jen na výživné v rozsahu základních potřeb (jako ošacení, strava, pomůcky do školy atp.) a že za takové situace nemá právo sdílet s otcem jeho eventuálně vyšší životní úroveň. ve stěžovatelově věci toliko akcentoval, že to byl stěžovatel, kdo způsobil pro vedlejší účastnici rozpad pro ni významného rodinného zázemí, což jako dítě těžce nesla. Vzhledem k tomuto zjištění uznal, že jinak nevhodné chování vedlejší účastnice vůči stěžovateli je v daném případě tolerovatelné a nemůže vést ke snížení výživného. Tato úvaha krajského soudu je i z pohledu Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, akceptovatelná. Je vždy na obecných soudech, aby zvážily poměry každé jimi souzené věci, a v případech, kdy takovému postupu budou odpovídat skutkové okolnosti, obecné soudy mohou - zvláště u zletilých dětí - přistoupit například ke snížení výživného, nechová-li se dítě k rodiči, o jehož vyživovací povinnosti se rozhoduje, přijatelným způsobem. Zvolený postup musí obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnit; tomuto požadavku podle zjištění Ústavního soudu v napadeném rozsudku dostál (srov. zejména bod 10. odůvodnění).

8. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu