Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1998/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Ondrouška, zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020 č. j. -216, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2019 č. j. -156 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. dubna 2019 č. j. -106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Mgr. Libuše Jaroslavy Ondrouškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo hrubě zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) garantovaného d.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta námitka stěžovatele (jako žalovaného) nedostatku pravomoci soudu (výrok I) i jeho návrh, kterým se domáhal přerušení řízení do skončení řízení ve věci ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod

sp. zn.

(výrok II), stěžovateli bylo uloženo vyklidit konkrétní nemovitosti (pozemek a rozestavěný dům bez čísla popisného na něm stojící) v katastrálním území Starkoč u Vysokova a předat je vedlejší účastnici (jako žalobkyni) (výrok III). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků (výrok IV), ani Česká republika (výrok V), nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že vedlejší účastnice není vlastnicí sporného pozemku, odůvodněnou tím, že darovací smlouva ze dne 4. 6. 1970, na jejímž základě jej měla nabýt, je neplatná pro porušení , , v tehdy platném znění (dále jen " "). Dospěl k závěru, že předmětem darování nebyl nezastavěný stavební pozemek, neboť v daném řízení nebylo prokázáno, že by v době převodu bylo příslušné územní rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům správního řízení řádně doručeno, a nabylo tak právní moci. Nebyla proto prokázána existence pravomocného rozhodnutí o vymezení pozemku k zastavění ke dni registrace smlouvy.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích (tj. až na výrok II) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl s tím, že je zčásti neprojednatelné a zčásti není podle přípustné, neboť není založeno na vyřešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nebyl shledán ani důvod pro přehodnocení jeho závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. , o jehož závěr soudy nižších stupňů svá rozhodnutí opřely.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že stěžejní otázkou bylo určení, zda je vedlejší účastnice vlastnicí sporného pozemku. Tvrdí, že tomu tak nebylo, neboť na základě darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970 byl sporný pozemek vedlejší účastnici převeden jako pozemek určený k zastavění, a protože převodce (dárce) nebyl jejím příbuzným v řadě přímé, byla (je) tato smlouva neplatná podle a . Nesouhlasí proto se závěry obou soudů nižších stupňů, podle kterých se nepodařilo obstarat autentické listinné důkazy o doručení územního rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 jednotlivým účastníkům řízení a dotčeným orgánům, a tudíž nebylo prokázáno, že by se toto územní rozhodnutí stalo ke dni uzavření darovací smlouvy pravomocným, a tak je darovací smlouva platná.

6. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s uvedenou argumentací obou obecných soudů pro rozpor s tím, jak Nejvyšší soud posoudil - podle stěžovatele v souladu s - sporné otázky v jiných řízeních, např. v rozsudku ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. . Podle stěžovatele charakter veřejné y má jednak darovací smlouva registrovaná státním notářstvím, jednak následně vydané stavební povolení, které by nebylo vydáno, kdyby územní rozhodnutí nebylo pravomocné. Podle stěžovatele to ve svých důsledcích znamená, že nutno presumovat správnost jejich obsahu a že na základě toho dochází k obrácení důkazního břemene, přičemž absenci dohledání dokladů o doručení nelze hodnotit jako důkaz toho, že obsah veřejných listin není správný, tím spíše za situace, kdy se ze všech okolností jeví být pravděpodobným, že k doručení muselo dojít.

7. Stěžovatel má za to, že argumentace obecných soudů je účelová a přepjatě formalistická, odhlížející od reálných společenských vztahů, přičemž se dovolává úvah Ústavního soudu obsažených v nálezech ze dne 13. 11. 2012

sp. zn.

(N 186/67 SbNU 241) a ze dne 8. 1. 2019

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Odmítá, aby absenci dokladů o doručení ve spise soudy hodnotily jako důkaz toho, že doručeno řádně nebylo, kdy je ze všech okolností evidentní, že k němu došlo, což konstatoval i okresní soud. Stěžovatel upozorňuje, že i text darovací smlouvy na územní rozhodnutí odkazuje a že v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. (viz dále sub 14) se vedlejší účastnice bránila tím, že územní rozhodnutí patrně nebylo pravomocné, protože bylo podáno odvolání MNV Vysokov, nikoliv že jí rozhodnutí doručeno nebylo. Postup obecných soudů popírá zásady logického uvažování, a je tak v rozporu s právem na soudní ochranu. Navíc by takovým postupem byla poskytována ochrana vedlejší účastnici řízení, která při uzavření darovací smlouvy evidentně uvedla státního notáře v omyl, když prohlásila, že je dcerou dárce. Přitom původním úmyslem dárce bylo pozemek převést i na stěžovatele.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

9. Domáhá-li se stěžovatel rovněž zrušení výroku II rozsudku okresního soudu, vzhledem k tomu, že odvolání proti němu nebylo přípustné, měl stěžovatel za povinnost podat ústavní stížnost do 60 dnů od doručení tohoto rozsudku ( ), což ale neučinil. Z tohoto důvodu nutno považovat ústavní stížnost v této části za opožděnou. Možno podotknout, že proti tomuto výroku stěžovatel žádné námitky nevznesl.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Úvodem možno poznamenat, v souvislosti s námitkou formalistického přístupu obecných soudů, že se stěžovatel domáhá ústavněprávní ochrany, aniž by mu svědčilo jakékoliv právo užívat sporný pozemek, dovolávaje se přitom právní úpravy platné před půl stoletím, a kterou v tomto konkrétním případě je sotva možno považovat za slučitelnou s ústavními hodnotami a principy, na nichž je postaven současný právní řád. V této souvislosti nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu nikoliv každé porušení zákona zakládá neplatnost právního úkonu, resp. jednání [viz např. nález ze dne 6. 4. 2005

sp. zn.

(N 75/37 SbNU 63)]. Stěžovatel tak navíc činí za situace, kdy vedlejší účastnice je podle zápisu v katastru nemovitostí vlastnicí předmětného pozemku a její vlastnické právo (patrně) již nikdo krom stěžovatele nezpochybňuje, neboť žaloba směřující proti vedlejší účastnici, kterou se Jan Sedláček domáhal určení, že jeho otec Josef Sedláček (jako dárce) byl v době svého úmrtí (25. 5. 1986) vlastníkem sporného pozemku, byla pravomocně zamítnuta s tím, že předmětná darovací smlouva je platná (bod 19 rozsudku okresního soudu), a kdy ke stejnému závěru ohledně (ne)platnosti darovací smlouvy dospěly obecné soudy v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice (viz bod 16 rozsudku okresního soudu). Jen na okraj možno zmínit, že tato námitka je zjevně účelová, neboť by ji stěžovatel sotva uplatňoval, kdyby se stal rovněž vlastníkem tohoto pozemku, jak to bylo - podle jeho tvrzení - původně zamýšleno.

12. Pominout nelze rovněž závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku sp. zn. , dle nichž by vedlejší účastnice vlastnické právo ke spornému pozemku vydržela. V tomto rozsudku Nejvyšší konstatoval, že vedlejší účastnice poté, co se seznámila s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1998 č. j. -188, legitimně vycházela z přesvědčení, že předmětný pozemek zákonu odpovídajícím způsobem nabyla do svého vlastnictví, neboť v uvedeném řízení krajský soud nedospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva je ve smyslu (pro důvody již shora uvedené) absolutně neplatná, ale naopak výslovně uvedl, že tento pozemek je v jejím výlučném vlastnictví.

13. Především pak k rozestavěnému domu na tomto pozemku (a účelových staveb na něm) vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo na základě usnesení okresního soudu o příklepu (viz bod 12 rozsudku okresního soudu). Stěžovatel však v dovolání (jak již upozornil Nejvyšší soud) k mu uložené povinnosti tyto stavby vyklidit žádnou námitku nevznesl. Za tohoto stavu není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by stěžovatel mohl být na svých hmotných právech či oprávněných zájmech po materiální stránce dotčen.

14. Dále pak Ústavní soud nemůže přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tutéž argumentaci, jakou uplatnil v řízení před obecnými soudy. Tato argumentace je založena na závěrech okresního soudu vyslovených v řízení vedeném pod sp. zn. . V něm se uvedený soud zabýval otázkou (ne)platnosti předmětné darovací smlouvy jako otázkou předběžnou, a dospěl k závěru, že smlouva platná není. Příslušnými důvody (argumenty) se ovšem soudy všech stupňů (nejen) v napadených rozhodnutích poměrně detailně zabývaly a všechny vypořádaly. Stěžovatel nyní požaduje, aby se Ústavní soud znovu zabýval otázkou, zda v případě, kdy není ve správní spise obsažen doklad o doručení územního rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům řízení, lze jeho doručení prokázat jinak, popřípadě zda se tak stalo provedenými důkazy, a to zejména notářským zápisem o darovací smlouvě, v něm se uvádí, že se pozemek postupuje ke stavbě rodinného domu, a následně vydaným stavebním rozhodnutím.

15. Ústavní soud však opakovaně připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kterážto vada zpravidla nastává v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. K takovému závěru však Ústavní soud dospět nemohl.

16. Stěžovatel poukazuje na to, že výše uvedené y jsou listinami veřejnými ( ), a tudíž nutno presumovat správnost jejich obsahu, a že i okresní soud v napadeném rozsudku považoval rozhodnutí za doručené. Podle soudů nižších stupňů tyto důkazy závěr, že zmíněné územní rozhodnutí bylo v době převodu sporného pozemku pravomocné, a tedy že jeho předmětem byl pozemek určený k zastavění podle , neodůvodňují. Argumentuje-li stěžovatel tím, že notářský zápis o darovací smlouvě měl charakter veřejné y, již Nejvyšší soud k námitce posuzování správnosti obsahu notářského zápisu v napadeném usnesení vysvětlil, že obsahem rozhodnutí státního notářství byla registrace smluv (nebo odmítnutí této registrace), nikoliv prohlášení smlouvy za (ne)platnou, a v této souvislosti upozornil na rozpornost dovolání, kdy se stěžovatel dovolával správnosti jen těch údajů v notářském zápisu, jež korespondují s jeho verzí.

17. Na doplnění možno uvést, že notářský zápis (na rozdíl od rozhodnutí o registraci) nemá povahu veřejné y (jde o kvalifikovanou formu právního úkonu); nadto žádná z těchto listin neosvědčuje ani přímo nepotvrzuje, že územní rozhodnutí bylo řádně doručeno, a i kdyby na jejich základě bylo hypoteticky možné na tuto skutečnost usuzovat nepřímo, pak stejně nelze s dostatečnou jistotou vyvodit, že k tomuto doručení došlo již před převodem sporného pozemku, přičemž není možné nikterak vyloučit, že účastníci správního řízení, či správní orgán danou skutečnost (míněno řádné doručení) toliko mylně předpokládali; ostatně i samotný stěžovatel v ústavní stížnosti připouští doručení daného rozhodnutí v rovině pravděpodobnosti. Současně v souvislosti s argumentací stěžovatele, že převod předmětného pozemku se uskutečnil za účelem výstavby rodinného domu, Ústavní soud připomíná, že již Nejvyšší soud vysvětlil, proč tato skutečnost (bez dalšího) není určující z hlediska toho, zda jde, či nejde o nezastavěný stavební pozemek, na který by se vztahoval .

18. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že se svým rozsudkem sp. zn. , vydaným ve věci žaloby na určení vlastnictví ke spornému pozemku (viz výše), odchýlil od své předchozí judikatury představované rozsudkem sp. zn. , nikterak nereflektuje úvahy tohoto soudu obsažené v napadeném usnesení. Z nich je patrno, proč se právní závěry z posledně uvedeného rozhodnutí na nyní posuzovanou věc neuplatní (a proč tedy není daná právní otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně). Není tak zřejmé, z jakého důvodu by tyto úvahy Nejvyššího soudů nemohly z hlediska ústavnosti obstát. Dlužno dodat, že v této souvislosti Nejvyšší soud v prvně uvedeném rozsudku možnost prokázání doručení správního rozhodnutí jinak než obsahem správního spisu připustil, a to právně relevantními důkazy (jimiž však notářský zápis o darovací smlouvě ani stavební povolení nebyly).

19. Stěžovatel se domáhá zrušení celého rozsudku okresního soudu, tj. i v jeho výroku I, ústavní stížnost však žádné výhrady, jde-li o posouzení námitky nedostatku pravomoci soudu, neobsahuje, a tudíž ani v tomto bodě ji nelze považovat za opodstatněnou (dlužno dodat, že i kdyby tomu tak nebylo, stěžovatel v tomto směru v dovolání nic nenamítal, a tudíž by případnou námitku Ústavní soud musel považovat za nepřípustnou podle ).

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a že dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu