Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2238/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Kvapila, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. -30 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2020 č. j. -82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného a ryze formalistického postupu správních soudů, které zamítly žalobu stěžovatele proti postupu Úřadu práce, na jehož základě byl stěžovatel vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle , o zaměstnanosti (dále jen " "), a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly. Podle stěžovatele interpretovaly správní soudy normy podústavního práva tak, že byl založen extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 16. 8. 2017 č. j. MPSV-2017/129626-421/1 Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník") zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci (dále jen "úřad práce") ze dne 12. 5. 2017 č. j. PVA-1396/2017-11. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel podle a odst. 3 , ode dne 25. 4. 2017 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle bez vážných důvodů podle téhož zákona tím, že neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti. Na základě žaloby podané stěžovatelem Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné relevantní ústavněprávní argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v ě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními . Závěry správních soudů k naplnění podmínek pro vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, jasné a logické.

Ústavní soud se již ve své předešlé judikatuře otázkou vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti zabýval (např. v usneseních

sp. zn.

nebo

). Ve skutkově obdobných případech dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnosti jiných stěžovatelů směřovaly, nevybočila z mezí ústavnosti, a proto je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud neshledal důvody se v nyní projednávané věci od těchto závěrů odchýlit.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu