Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2649/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti doc. MUDr. Bohdana Semiginovského, DrSc., zastoupeného Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 2. 2018 č. j. -294, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018 č. j. -331 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 č. j. -435, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a práva na soudní ochranu podle y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve spojení s usnesením ze dne 21. 9. 2018 č. j. -368, kterým soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč a uveřejnění omluvy v periodiku. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že matka stěžovatele, jíž bylo 93 let, byla dne 11. 3. 2011 hospitalizována v zařízení žalované (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) poté, co utrpěla cévní mozkovou příhodu. Byla přijata na I. interní kliniku žalované nikoliv na specializované iktové centrum, jak požadoval stěžovatel, a zde také dne 25. 3. 2011 zemřela. Na základě zejména znaleckého dokazování bylo zjištěno, že příčinou zhoršení zdravotního stavu matky stěžovatele nebylo její umístění na interní kliniku žalované, ani způsob její léčby. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle , , a neshledal na straně žalované žádné porušení právní povinnosti, neboť při léčbě matky stěžovatele postupovala lege artis. Nejsou tak dány podmínky vzniku odpovědnosti žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatele.

Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl podle V prvé řadě zdůraznil, že námitky předestřené v dovolání postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit ( ), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti jeho skutkovým závěrům. Nesprávnost právního posouzení tak stěžovatel odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav tak, jak s tím stěžovatel nesouhlasí. Pokud jde o odkazy na rozhodnutí zejména Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se obecně podmínek odškodnění nemajetkové újmy při úmrtí blízké osoby, nedostatků při dokazování apod., Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel přitom neklade žádnou právní otázku, na jejímž základě by mohl posoudit, zda se při jejím řešení odvolací soud od konkrétního rozhodnutí odchýlil či nikoli. Nejvyšší soud dále uvedl, že výhrady k nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, neprovedení všech navržených důkazů a nevypořádání všech námitek stěžovatele se týkají vad řízení, k nimž však lze podle v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není případ dané věci.

Stěžovatel po obsáhlém a podrobném shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy namítá, že soud prvního stupně rozhodl překvapivě a zcela v rozporu s důkazy, které stěžovatel předložil. Odvolací soud měl podle tvrzení stěžovatele porušit jeho právo podle y tím, že nevypořádal jeho námitky, nedoplnil dokazování a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně založený na rozporu se závaznými doporučujícími standardy zveřejněnými ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR. Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, stěžovatel podává výklad předpokladů přípustnosti dovolání, na jehož základě polemizuje s odůvodněním dovolacího soudu a tvrdí, že odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost nebylo důvodné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tedy povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel výslovně neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu