Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2566/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele P. H. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Jindřišská 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. -48, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2020, č. j. -40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovateli bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 8. 2019, č. j. OAM-1749-30/ZR-2018, podle , o pobytu cizinců na území ČR (dále jen " "), zrušeno povolení k trvalému pobytu na území ČR z důvodu, že pobýval mimo území států EU nepřetržitě po dobu delší než 6 let a podle byla stanovena lhůta k vycestování z území do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Proti rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel bránil správní žalobou, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích tak, že se zamítá. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že s ohledem na svůj nízký věk nemůže být z území ČR vyhoštěn a nemůže ani dobrovolně vycestovat, neboť chybí letecké spojení mezi ČR a Vietnamem. Současně ani nemá s kým vycestovat, neboť matka pobývá ve Vietnamu a otec se stěžovatelem cestovat nemůže, neboť musí pracovat a starat se o rodinu. Stěžovatel nemůže z důvodu ztráty pobytového oprávnění plnit povinnou školní docházku, nemůže být účasten veřejného zdravotního pojištění a nemůže si ani sjednat komerční zdravotní pojištění. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí státních orgánů nesledovalo nejlepší zájem dítěte a považuje je za formalistická. Stěžovatel dále namítá, že nebyl proveden výslech jeho otce, který považuje za klíčový. Správní orgány rezignovaly na zjištění skutečného stavu věci, pokud jde o dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle odst. l y a Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl celou řadu námitek, přičemž přehlíží, že těmito se řádně zabývaly již obecné soudy. Ve své podstatě se tak domáhá přehodnocení jejich právních závěrů, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, jež mu však nenáleží. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že tyto nejsou založeny na správním či soudním uvážení, ale vychází přímo z dikce zákona. V ustanovení se podává, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, pokud cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Takto formulované ustanovení zákona nedává správním a ani soudním orgánům jinou možnost, než přistoupit ke zrušení povolení k trvalému pobytu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se situací stěžovatele podrobně zabývaly, když zkoumaly nejen jeho rodinné vazby ve Vietnamu, ale též jeho tamní školní docházku. Ústavní soud je toho názoru, že podmínky pro zachování existence trvalého pobytu nejsou zákonem nastaveny natolik přísně, aby bylo nutno v souvislosti s projednávaným případem uvažovat o zásahu do základních práv a svobod. Bylo věcí stěžovatele, resp. jeho rodičů, zda a na jak dlouho vycestuje z České republiky. Není pochyb o tom, že vzniklé situaci šlo poměrně snadno předcházet a není důvod, aby negativní dopady s tímto spojené, byly přenášeny na správní či soudní orgány.

Z ústavněprávního hlediska není napadeným rozhodnutím čeho vytknout a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu