Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2529/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Skanska, a.s., sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. Markem Bilejem, sídlem Na strži 2102/61, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2018 č. j. -130, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2019 č. j. -175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. -219, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k následujícím zjištěním. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 10 054 580,55 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to z důvodu provedených víceprací vzniklých při realizaci stavby "Multifunkční budova III, IV Vědeckotechnologického parku Ostrava". Žaloba stěžovatelky byla okresním soudem zamítnuta jako nedůvodná. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 10. 7. 2013 uzavřena platná smlouva o dílo podle a násl. , , v tehdy účinném znění (dále jen " "), v níž se stěžovatelka v pozici zhotovitele zavázala k realizaci výše uvedené stavby, a to v rozsahu zpracované a předložené projektové dokumentace. V průběhu realizace stavby došlo k provedení několika víceprací na základě dodatků ke smlouvě o dílo, které vedlejší účastník stěžovatelce uhradil. Vedle těchto víceprací však stěžovatelka tvrdila provedení dalších víceprací, vykonaných toliko na základě "změnových formulářů". Tyto vícepráce vedlejší účastník odmítl uhradit.

3. Ze smlouvy o dílo ze dne 10. 7. 2013 okresní soud zjistil, že se smluvní strany v čl. XI odst. 2 a 11 dohodly na tom, že obsah smlouvy nelze měnit zápisem ve stavebním deníku, a že změnit či doplnit smlouvu je možné (s výjimkou změny některých termínů) výlučně formou písemných dodatků ke smlouvě. Změnové listy, které mají dokládat dohodu smluvních stran o vícepracích, však podle okresního soudu není možné hodnotit jako písemný dodatek ke smlouvě o dílo. I kdyby snad o dodatek ke smlouvě o dílo šlo, byly tyto "formuláře" podepsány osobou bez příslušného zástupčího oprávnění a v rozporu se , o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Okresní soud rovněž konstatoval, že nedošlo k porušení dobrých mravů vedlejším účastníkem, ani k porušení obchodních zvyklostí. V daném případě dále nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle obchodního zákoníku nebo , , ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud zdůraznil, že ze strany stěžovatelky nedošlo k plnění bez právního důvodu, ale k "plnění víceprací na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto víceprací". Z těchto důvodů nezbylo, než žalobu stěžovatelky zamítnout.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil. V prvé řadě krajský soud uvedl, že změnové formuláře neměly dle úmyslu stran vyjádřeného ve smlouvě o dílo a následné obchodní praxe představovat změnu smlouvy, ale pouze jakýsi podklad pro uzavření dodatků ke smlouvě, s nimiž muselo podle vyslovit souhlas i zastupitelstvo obce (vedlejšího účastníka). V opačném případě by šlo podle o neplatné právní jednání. Nebylo-li podle krajského soudu možné považovat změnové formuláře, popř. zápisy z kontrolních dnů, za dohodu stran o změně předmětu díla a jeho ceně, nemohlo jít ani o dohodu podle obchodního zákoníku o rozšíření předmětu díla, jehož se dovolávala stěžovatelka. Krajský soud rovněž podrobně posuzoval obchodní zvyklosti smluvních stran. Z nich přitom nelze dovodit, že by vedlejší účastník v minulosti proplácel stěžovatelce vícepráce bez dodatku ke smlouvě o dílo, s jehož uzavřením by nevyslovilo souhlas jeho zastupitelstvo. Stěžovatelka coby zkušená podnikatelka v oblasti stavebnictví si podle krajského soudu počínala lehkovážně, když "se zcela v rozporu s textem smlouvy o dílo spoléhala na to, že i bez změny smlouvy dostane zaplaceny veškeré vícepráce, které na díle provede". K poukazu na údajné porušení dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku pak krajský soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí okresního soudu zdůraznil, že ty mohou pouze odepřít výkon práva, nemohou však založit nárok, který podle práva neexistuje. Krajský soud se ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak s ohledem na nález ze dne 8. 11. 2018

sp. zn.

, zabýval povahou provedených víceprací. Dospěl přitom k závěru, že "veškeré provedené práce souvisely s původním předmětem díla". Předmětné vícepráce (zejména spočívající v provedení omítek, podlah, klempířských prací či změn v elektroinstalaci) tedy netvořily samostatný celek, byť ve svém důsledku vedly k rozšíření díla a jeho kvalitativní změně. Krajský soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že zde není dán nárok stěžovatelky na zaplacení žalované částky ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ten by byl dán jen tehdy, kdyby poskytnuté plnění v podobě víceprací nebylo spojeno s plněním (dílem) původním. Podle názoru krajského soudu je třeba v tomto případě uzavřít, že vedlejší účastník coby objednatel není povinen zaplatit stěžovatelce v postavení zhotovitele jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu, když nedošlo ke zvýšení ceny díla za podmínek podle § 549 obchodního zákoníku a současně nešlo ani o bezdůvodné obohacení.

5. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Stěžovatelka nedostála své povinnosti vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), "uvádí-li v úvodu dovolání dva (respektive tři) ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání". Z dalšího obsahu dovolání však Nejvyšší soud přesto dovodil několik otázek, které mají podle stěžovatelky představovat Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky. Nejvyšší soud se každou z nich zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům. První dvě právní otázky předložené stěžovatelkou představují "hypotetické otázky", na nichž rozhodnutí krajského soudu vůbec nezáviselo, a jako takové nemohou podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s posouzením rozporu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, pak stěžovatelka zcela opomněla, že krajský soud svůj právní závěr založil zejména na tom, že s poukazem na dobré mravy či zásady poctivého obchodního styku lze pouze odepřít výkon práva, nikoliv však založit nárok, který podle práva neexistuje. To je závěr, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a který stěžovatelka v dovolání nikterak nezpochybnila. Ani čtvrtá "otázka" uplatněná stěžovatelkou v dovolání nebyla podle Nejvyššího soudu způsobilá založit jeho přípustnost, když ve skutečnosti šlo o namítnutí procesní vady řízení. Tvrzení stěžovatelky však nezahrnovalo žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v . Poslední otázka předložená Nejvyššímu soudu pak ve své podstatě představuje zastřenou skutkovou otázku, když si stěžovatelka vytvořila svou vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od té zjištěné soudem, a nezpochybňuje právní posouzení učiněné krajským soudem.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci a průběh soudního řízení. Následně namítá, že soudy svým postupem porušily její právo na soudní ochranu podle y. Toto porušení spatřuje stěžovatelka v tom, že "v napadených rozhodnutích došlo v důsledku absence náležitého posouzení povahy víceprací dle nezahrnutých změnových listů, resp. nesprávnému právnímu posouzení povahy víceprací, a související dohody smluvních stran k extrémnímu rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními". Napadená rozhodnutí stěžovatelka pokládá za projev "libovůle v právních závěrech" a "sofistikovaného zdůvodnění zjevné nespravedlnosti".

7. Stěžovatelka opakovaně upozorňuje na to, že nezaplacení víceprací na základě podepsaných změnových listů představuje odchýlení se od zavedené praxe smluvních stran, která byla navíc samotným vedlejším účastníkem vynucována. Změnové listy byly podepsány zástupcem stěžovatelky, vedlejšího účastníka a technického dozoru a představují "písemný podklad prokazující pokyn vedlejšího účastníka k provedení prací". Tato praxe, odlišná od doslovného znění smlouvy o dílo, pak má být zachycena v zápisech z kontrolních dnů. Již v rámci kontrolního dne č. 2 konaného dne 22. 8. 2013 bylo zástupci stěžovatelky a vedlejšího účastníka ujednáno, že "veškeré změny projektu budou prováděny formou změnových formulářů,... tedy nikoliv na základě písemných dodatků". Stěžovatelka namítá, že daný postup navíc mohl být soudy posouzen i jako zcela samostatný smluvní vztah, jehož předmětem bylo provedení prací nezahrnutých ve smlouvě o dílo.

8. Okresní soud dle tvrzení stěžovatelky odmítl provést výslech stěžovatelkou navržených osob, čímž jí odejmul možnost prokázat soudu skutečnosti, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. V obecné rovině se pak soudy "zcela nevypořádaly s námitkami a tvrzeními" stěžovatelky a učinily "skutkové a právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním". Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání však stěžovatelka řádně vymezila v čl. 6 dovolání, přičemž jednotlivé právní otázky vztahující se k dovolacím důvodům měly být Nejvyšším soudem posouzeny. Jednotlivými právními otázkami se však Nejvyšší soud zabýval pouze povrchně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je dále právně zastoupena advokátem podle až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). S ohledem na své ústavní postavení se Ústavní soud řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [nález ze dne 21. 9. 1999

sp. zn.

(N 126/15 SbNU 203)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012

sp. zn.

(N 74/65 SbNU 41)].

11. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z porovnání ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka v převážné části opakuje argumenty již dříve uplatněné u obecných soudů. Z toho důvodu bylo na místě, aby se Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti věnoval zejména tomu, zda se soudy s námitkami stěžovatelky vypořádaly, resp. zda napadená rozhodnutí nezatížily takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní. Úkolem Ústavního soudu však "není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů" [nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

12. Stěžovatelka v prvé řadě zpochybňuje samotnou správnost právních závěrů okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že mu v zásadě "nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento výklad pohybuje v mezích ústavnosti" (nález ze dne 22. 11. 2010

sp. zn.

). Porušení práva na soudní ochranu podle y se pak soudy dopustí zejména svévolnou aplikací práva, například v podobě flagrantního ignorování kogentní normy, kterou měly ve věci použít [nález ze dne 3. 9. 2013

sp. zn.

(N 157/70 SbNU 453)].

13. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, z jakých právních předpisů vycházely, žádný z relevantních přitom neopomenuly a dostatečným způsobem rovněž vysvětlily, jaké právní závěry z nich plynou. Zejména odůvodnění rozhodnutí krajského soudu hodnotí Ústavní soud jako argumentačně propracované. V něm soud rovněž ozřejmil, jaké závěry pro stěžovatelku plynou z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jde-li o právní posouzení věci, jsou rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu plně v intencích nálezu

sp. zn.

(N 180/91 SbNU 241), v němž Ústavní soud konstatoval, že "jestliže je zhotovitel smlouvou podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, zavázán k zhotovení díla, pak po objednateli nelze požadovat, aby mimo rámec smluvně sjednaných či zákonem stanovených pravidel pro změnu ceny za dílo hradil jiná než sjednaná plnění, která byla ze strany zhotovitele provedena v rámci nebo v souvislosti se zhotovením díla. Tak tomu bude i v případě, že tato plnění budou mít za následek zhodnocení díla, neboť objednatel si takovéto zhodnocení nesjednal, ani o ně nemusel stát."

14. Z ústavní stížnosti je rovněž evidentní, že stěžovatelka zcela opomněla veřejnoprávní rozměr věci, když k uzavření dohody o provedení víceprací (která nikdy nebyla formou požadovaného dodatku uzavřena) by byl potřebný souhlas zastupitelstva obce (vedlejšího účastníka), který však udělen nebyl. Současně soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že předmětné změnové listy podepisovaly osoby, které nebyly podle smlouvy o dílo a podle oprávněny podepisovat dodatky ke smlouvě o dílo. Po obsáhlém dokazování soudy dále dospěly k závěru, že rozhodně nebylo obchodní zvyklostí, aby vedlejší účastník uznal vícepráce a jiné odchylky od původní smlouvy bez dodatku k této smlouvě, resp. že by změnové listy považoval za dodatek ke smlouvě o dílo. Tvrzení stěžovatelky o obchodní zvyklosti spočívající v považování změnových formulářů za dodatek ke smlouvě o dílo, bylo naopak na velkém množství případů z minulosti vyvráceno (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

15. Co se týče provedeného dokazování, Ústavní soud připomíná, že do této oblasti "při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech" [nález ze dne 9. 12. 2009

sp. zn.

(N 255/55 SbNU 463)]. Do rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle y by se postup soudu mohl dostat tehdy, "ocitne-li se hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry" [nález z 26. 9. 2005

sp. zn.

(N 181/38 SbNU 449)]. K takovému rozporu však v případě stěžovatelky v žádném případě nedošlo. Naopak, právní závěry se plně opírají o skutkový stav zjištěný v průběhu dokazování.

16. Krajský soud se pak blíže zabýval rovněž povahou provedených víceprací, a to ve vazbě na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Podle něj "pro zodpovězení otázky, zda určité plnění nad rámec sjednaného díla ještě lze posuzovat v rámci právního vztahu založeného smlouvou o dílo, nebo zda již jde o samostatné plnění, na jehož právní posouzení se tato smlouva nevztahuje, je určující, zda toto plnění ještě lze z hlediska jeho účelu a povahy považovat za sloužící ke zhotovení sjednaného díla". Krajský soud přitom dospěl k jasnému závěru, že v daném případě o samostatné plnění nešlo, a nebyl tak dán důvod pro přiznání nároku stěžovatelce ani z titulu bezdůvodného obohacení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. ).

17. K usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání, Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019

sp. zn.

a ze dne 2. 6. 2020

sp. zn.

). Byť odůvodnění rozhodnutí může v jistých pasážích skutečně působit nesystematicky, stěžovatelkou předloženými "otázkami" se Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání nakonec zabýval a dospěl k tomu, že stěžovatelka nevymezila takovou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Stěžovatelkou položené otázky totiž ve své podstatě představují buďto zastřené skutkové otázky anebo právní otázky, na jejichž posouzení však rozhodnutí krajského soudu vůbec nespočívalo. Ty přitom nemohou založit přípustnost dovolání. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezilo jen na prostý odkaz či citaci zákona a judikatury bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak nevyznačuje ústavním nedostatkem.

18. Napadená rozhodnutí v žádném z ohledů nevybočila z požadavků kladených ústavním pořádkem. Vykazuje-li napadené rozhodnutí okresního soudu drobné (a z hlediska ústavnosti zcela bezvýznamné) nedostatky, tak tyto byly zhojeny následným rozhodnutím krajského soudu, který se případem zabýval rovněž v intencích judikatury Ústavního soudu. Toto rozhodnutí hodnotí Ústavní soud jako vnitřně bezrozporné a argumentačně dobře podložené.

19. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu