Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2326/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti Rambousek a partner a.s., se sídlem Praha 3, Křišťanova 4/1544, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018 č. j. -119 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. -138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení a d domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil usnesení soudu prvního stupně, tak, že "se řízení do skončení řízení vedeného SDEU o předběžných otázkách specifikovaných ve výroku II. napadeného usnesení soudu prvního stupně nepřerušuje a ve výroku II. uvedené otázky se SDEU nepředkládají". Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a jako nepřípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nereaguje na její námitky. Podle jejího názoru měl odvolací soud odvolání vedlejšího účastníka odmítnout jako nepřípustné. Namítá dále, že se řídila poučením odvolacího soudu, v němž bylo uvedeno, že proti předmětnému usnesení lze podat dovolání. Stěžovatelce tak nelze přičítat k tíži, že se tímto poučením řídila. Podle stěžovatelky je dovolání přípustné, neboť jeho předmětem sice bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, avšak dovoláním napadené usnesení se nárokem uplatněným žalobou nezabývá a jedná se pouze o procesní rozhodnutí ohledně otázky, zda bylo na místě položit předběžnou otázku SDEU. Nezbytnost položení předmětných předběžných otázek SDEU podle stěžovatelky trvá a tím, že odvolací soud návrh stěžovatelky zamítl, aniž by se vypořádal s jejími námitkami, porušil její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že pochybení odvolacího soudu nelze klást stěžovatelce k tíži, neboť postupovala v souladu s nesprávným poučením. V takovém případě nelze odmítnout ústavní stížnost pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

a

).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky tím, že její dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byla (byť nesprávně) poučena odvolacím soudem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné podle , neboť napadeným rozhodnutím krajského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Ústavní soud tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl jejím dovoláním zabývat, nepovažuje za správné. Odporuje totiž jak samotnému textu , tak i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je ostatně v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu citována, a byla i aprobována Ústavním soudem.

Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález

sp. zn.

). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ( y), přičemž cílem právní úpravy obsažené v není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat otázkám, které se z pohledu zákonodárce jeví významnými. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení (viz např. také usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Závěr o nepřípustnosti dovolání podle není způsobilá zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelce se od krajského soudu dostalo nesprávného (resp. zavádějícího) poučení o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

).

Pokud jde o usnesení odvolacího soudu, námitce stěžovatelky, že se nezabýval jejími námitkami, nelze přisvědčit. Odvolací soud objasnil důvody, pro které dospěl k závěru, že návrh na předložení předmětných otázek SDEU není důvodný. Konstatoval mj., že předmětné otázky jsou již judikatorně vyřešeny či se nejedná o otázky nutné pro řešení daného sporu, jehož předmětem je vydání bezdůvodného obohacení za veřejné sdělování chráněných autorských děl bez licenčního oprávnění. Ústavní soud neshledává důvod, aby v rozporu se svými kompetencemi znovu meritorně přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu a nahrazoval je úvahy vlastními.

Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu