Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2619/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -32 ze dne 11. 3. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Asociace občanských poraden, se sídlem v Praze 3, Sabinova 287/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením k návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1, u něhož je k žalobě vedlejší účastnice proti žalované stěžovatelce vedeno pod sp. zn. řízení, jehož předmětem je zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitele [viz , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů], na určení věcné příslušnosti, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy.

2. Vrchní soud dospěl k závěru, že ač se uplatnění nároku na zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů (podle výše citovaného ustanovení) a na zdržení se závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním (§ 2989 odst. 1 o. z.), k jejichž projednání je věcná příslušnost soudů odlišná, mohou zdánlivě prolínat, rozhodující je způsob, jakým žalobce vylíčil předmět řízení ve spojení s uplatněným žalobním petitem po skutkové stránce. V projednávané věci se vedlejší účastnice vymezuje vůči praktikám stěžovatelky přímo poškozujícím ekonomické zájmy spotřebitelů, bez návaznosti na jiné soutěžitele; skutkově tak svůj nárok opírá o protiprávní jednání stěžovatelky vůči spotřebitelům v rámci závazkového právního vztahu z uzavřených pojistných smluv, nikoli o porušení pravidel soutěže.

3. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a na zákonného soudce, zaručeného v y. Z ústavní stížnosti je kromě obecného výkladu uvedených článků y patrno, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením vrchního soudu; původ žalovaného nároku spatřuje v hospodářské soutěži a domnívá se, že věc by podle měl v prvním stupni projednat krajský soud. Odůvodnění napadeného usnesení není podle stěžovatelky dostatečně podrobné, čítá-li právní posouzení vrchního soudu pouhé půl strany a nevypořádává-li odpovídajícím způsobem argumentaci stěžovatelky.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu téhož zákona [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2019 nebo

sp. zn.

(N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; avšak zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí ( a y); ústavní stížnost má jako prostředek ochrany základních práv a svobod subsidiární charakter, při jejím posouzení je Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci jako poslední a nejzazší ochránce ústavnosti, neboť základní práva a svobody jsou podle y pod ochranou celé moci soudní [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].

6. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně; Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu (srov. např. stěžovatelkou citovaný nález

sp. zn.

a další). Ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2011).

8. S výše uvedeným souvisí i případné porušení práva na zákonného soudce podle y. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel.

9. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti okresních soudů (viz výše bod 2 usnesení); rozsah odůvodnění napadeného usnesení shledává Ústavní soud odpovídajícím a postup vrchního soudu za svévolný nepovažuje.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu