Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2447/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2020 č. j. -601, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. Č., nezletilé K. Č. a nezletilé A. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah přiložených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen " ") tvrdíc, že jím byla porušena její práva a práva jejich dcer zakotvená v , , d (dále jen " "), dále v , Úmluvy o právech dítěte a "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv" (správně: Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 č. j. -527, 4 P a Nc 63/2018, , , svěřil nezletilé vedlejší účastnice pro dobu za trvání manželství rodičů do péče stěžovatelky, rozhodl o výživném, o úpravě styku nezletilých s prvním vedlejším účastníkem a o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že by sice byla střídavá péče vhodná, kdyby pro ni byly praktické podmínky, avšak vzdálenost okresů R. a H. (pozn. H. leží v okrese P.) je cca 180 km, což poměřeno zájmem nezletilých vylučuje střídavou péči po 14 dnech.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelka, vedlejší účastník i kolizní opatrovník nezletilých dětí. v Praze (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování změnil rozsudek okresního soudu a nezletilé vedlejší účastnice svěřil pro dobu trvání manželství a po rozvodu manželství do střídavé péče rodičů, kterou vymezil pro běžné období, a zvláště pro období svátků a prázdninových dní, nově rozhodl o výživném a o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení. především zohlednil výchovné kompetence obou rodičů, chování matky po rozchodu rodičů destabilizující poměry dětí i přání nezletilých.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti popisuje průběh manželství s vedlejším účastníkem, vysvětluje pohnutky jejího přestěhování a vývoj úpravy péče o nezletilé. K meritu věci namítá, že nebyl respektován nejlepší zájem nezletilých dcer, protože rozhodl o střídavé péči v přímém rozporu s jejich přáním, a že došlo k opomenutí důkazů, které navrhla (např. SMS nezletilých dcer, lékařské zprávy, písemných vyjádření dětské lékařky, čestných prohlášení učitelek a vychovatelů).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

7. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu jsou logické, resp. z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, a Ústavnímu soudu za uvedené situace bez dalšího nepřísluší, aby do nich zasahoval. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že jediným důvodem, proč se s dětmi přestěhovala do H. (tedy asi 180 km od okresu R., kde děti doposud vyrůstaly), byla nutnost zajistit pro děti a pro sebe nové bydlení a zaměstnání (nikoliv tedy ztížit kontakt vedlejšího účastníka s dětmi), pak již upozornil na to, že stěžovatelka dosahovala před odchodem do H. čistého příjmu ve výši 26 000 Kč (tedy podstatně více než v novém zaměstnání v H.) a vedlejší účastník jí poskytoval výživné ve výši 11 000 Kč. Za tyto prostředky si stěžovatelka mohla opatřit bydlení (například nájem bytu) blíže dosavadnímu zázemí obou dětí. Stěžovatelka se přitom s těmito závěry krajského soudu v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává.

8. rovněž nepřehlédl, že obě dcery projevily zájem žít se stěžovatelkou (a s otcem se vídat jen v rámci soudem upraveného styku), nicméně vysvětlil, že i přes svůj věk (v době rozhodování krajského soudu bylo dětem 9 a 11 let) nedokážou ještě náležitě posoudit, co je v jejich nejlepším zájmu, když nadto bylo zjištěno, že stěžovatelka dětmi proti vedlejšímu účastníkovi manipulovala (existuje minimálně podezření, že je nabádala k útěku od vedlejšího účastníka, což děti zrealizovaly) - stěžovatelka se proti tomuto zjištění v ústavní stížnosti hlouběji nevymezuje - ač jí v tom jistě nic nebránilo a uvádí toliko, že takto reagovala v emočně vypjatém období a že před soudem nedostala větší prostor, aby se k této události vrátila.

9. také ve svém rozsudku vysvětlil (srov. zejména odst. 26 odůvodnění), proč neprovedl další stěžovatelkou navrhované důkazy. Byť pak ve svém rozhodnutí nezmiňuje všechny návrhy stěžovatelky, i podle Ústavního soudu lze ovšem akceptovat, že například ze stěžovatelkou tvrzeného zvýšení nemocnosti dětí, kdy navíc podle vyjádření dětské lékařky jedna z dcer nechtěla v čekárně sedět vedle vedlejšího účastníka, ještě nelze usuzovat na nevhodnost střídavé péče.

10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu