Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1280/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Carmine Farina, zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -26 ze dne 24. 2. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná a d (dále jen " "). Doplněním ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2020 požádal stěžovatel o přednostní projednání věci podle a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu. Ve svém podání stěžovatel upozornil také na to, že posouzení stejné právní otázky vycházející ze stejného skutkového stavu je předmětem řízení vedeného u Ústavního soudu pod

sp. zn.

.

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že vrchní soud v rámci rozhodování o věcné příslušnosti ohledně nároku ze zákonného ručení, porušil nejen jeho právo na zákonného soudce podle y, ale také jeho právo na soudní ochranu ( y), neboť samotné usnesení je zmatečné, nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ y (dále jen " ")], který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti však směřují proti mechanismu, kterým vrchní soud určil věcnou příslušnost soudu v daném řízení. Stěžovatel tak v nyní posuzované věci nenapadá ústavnost , nýbrž správnost postupu vrchního soudu, která byla založena na výkladu podústavního práva, jež však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; ústavní stížnost v tomto ohledu nemá ústavněprávní rozměr. Při napadení rozhodnutí vydaného obecným soudem ve stále probíhajícím řízení se tak musejí ještě výrazněji prosadit zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. A to tím spíše, směřují-li stěžovatelovy námitky proti výkladu zákona, jmenovitě pojmů "nárok", "změna žaloby" a dalších.

Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů, neboť Vrchní soud v Praze napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. V tomto kontextu pak Ústavní soud odkazuje na svoje usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2020, ve kterém se obsáhle vyjádřil ke všem ostatním námitkám stěžovatele a které se týkalo identické problematiky. Od závěrů přijatých v tomto usnesení ze dne 18. 8. 2020, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, se nyní rozhodující senát nehodlá odchylovat.

Ústavní soud k tomu doplňuje, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení a y, v budoucnu mu nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2011).

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle přitom vyhověl via facti. O akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neprodleným rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným, resp. sdílí "osud" ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu