Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 349/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Rokycanova 809/1c, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. -114 ze dne 25. 11. 2019 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě č. j. 1 ZT 335/2017-171 ze dne 17. 9. 2019, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná , , , 36 odst. 1 a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla stíhaná pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle , d), odst. 3 písm. b) a napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu její trestní stíhání zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. Stížnost stěžovatelky proti zastavení trestního stíhání byla napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadená rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považuje za ústavně nekonformní, a to ve třech směrech: 1) ve věcné podstatě, 2) v právní podstatě a 3) v procesní sféře, kdy stěžovatelce nebyl v případě znaleckého zkoumání přibraného psychiatra povolen doprovod právní zástupkyně či jiné osoby, které by důvěřovala. Stěžovatelka vznáší celou řadu námitek vůči postupu orgánů činných v trestním řízení; mj. uvádí, že vůči ní došlo ke zneužití psychiatrie, v průběhu znaleckého zkoumání nebyla použita žádná exaktní vědecká metoda, že byla v daném případě zneužita trestní represe a došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [ y (dále jen " ")], který stojí mimo soustavu soudů ( y), a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pochybení tohoto charakteru v nyní posuzované věci ovšem zjištěno nebylo.

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z y. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v obou napadených usneseních, totiž že v konkrétním případě byla nepříčetnost v době činu jako důvod pro absenci trestní odpovědnosti dostatečně prokázána a na místě byl proto postup podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu. S uplatněnými námitkami stěžovatelky se uspokojivě vypořádala státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a Ústavní soud nemá, co by napadenému usnesení v tomto směru vytknul. Všechny ostatní námitky i argumentaci stěžovatelky je pak v tomto kontextu nutné označit za zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a nevidí tak důvod pro jeho kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle (výrok II).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu