Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2148/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. -55, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2020 č. j. -28 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. prosince 2019 č. j. 76 ICm 3409/2019-11, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), princip rovnosti účastníků řízení podle y a právo vlastnit majetek zaručené y, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený y.

2. Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") odmítl podle žalobu proti vedlejší účastnici, kterou se stěžovatel (jako dlužník v insolvenčním řízení) domáhal zrušení pohledávky věřitele č. 10 - Finančního úřadu pro Liberecký kraj, pracoviště Nový Bor, přihlášené ve výši 34 205 445 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud s ohledem na a dospěl k závěru, že dlužník v insolvenčním řízení není osobou oprávněnou podat žalobu na určení pravosti přihlášené pohledávky, s tím, že předmětná pohledávka byla zjištěna a že o takovou žalobu z hlediska jejího obsahu jde i v nyní posuzované věci, byť ji stěžovatel označil jako "určovací žalobu na zrušení pohledávky".

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V souladu s názorem krajského soudu vrchní soud uvedl, že k podání popěrné žaloby nemá stěžovatel aktivní legitimaci, přičemž neumožňuje přezkoumávat pohledávku, která se podle pokládá za zjištěnou.

4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle a 2 (dále jen " ") odmítl s odůvodněním, že v něm nebyla předložena žádná právní otázka, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na údajně vadný postup insolvenčního soudu a insolvenční správkyně v insolvenčním řízení (vedeném pod sp. zn. ), jakož i finančních orgánů v daňovém řízení, z něhož vzešla předmětná pohledávka. K napadeným soudním rozhodnutím pak uvádí, že přezkumné jednání dne 24. 7. 2017, na němž byla tato pohledávka přezkoumána, řádně neproběhlo, a proto nebyly přihlášené pohledávky řádně zjištěny, přičemž obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily důvod žalobního návrhu, neboť jím nebylo popření pohledávky dlužníkem, ale "neplatnost pohledávky z titulu neplatného přezkumného jednání, kdy pohledávky nepřezkoumal insolvenční správce".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy měly stěžovatelovu věc meritorně projednat, neboť nešlo o žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí sporné pohledávky podle , jak uvedly, nýbrž o žalobu o určení podle písm. g) téhož ustanovení (tj. zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka), či o žalobu podle Ústavní soud však v postupu obecných soudů, které stěžovatelovo podání posuzovaly z hlediska jeho obsahu, žádné pochybení s ústavní relevancí nezjistil, a ani z ústavní stížnosti není patrno, v čem by mělo spočívat, neboť bližší argumentace prakticky chybí. Skutečnost, že naopak v posuzovaném případě z obsahového hlediska šlo o žalobu na určení pravosti pohledávky, potvrzuje samotný stěžovatel, tvrdí-li v ústavní stížnosti, že pohledávka věřitele č. 10 neexistuje (zanikla), a navrhuje její "zrušení", čímž zjevně sleduje "nápravu" údajného pochybení insolvenční správkyně spočívající v nepodání takové žaloby.

10. Zbývající námitky obsažené v ústavní stížnosti se míjí s důvody, na jejichž základě byla stěžovatelova žaloba obecnými soudy odmítnuta. Stěžovatel zde v podstatě opakuje jen to, co již uvedl v řízení před obecnými soudy, ačkoliv ty mu dostatečně vysvětlily, proč jeho námitky nejsou relevantní. Ústavní soud na tyto závěry obecných soudů stěžovatele pro stručnost odkazuje a dodává, že krajský soud se nad rámec rozhodovacích důvodů zabýval údajnými vadami, jimiž mělo být zmíněné přezkumné jednání stiženo, žádné však neshledal; ani tyto závěry však stěžovatel nijak nereflektuje.

11. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud neshledal tvrzené porušení shora (sub 1) uvedených základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu