Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 177/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. -1140, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021 č. j. -1132 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. září 2021 č. j. -1126, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), princip rovnosti účastníků řízení podle y a právo vlastnit majetek zaručené y, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele ze dne 19. 9. 2021 na zrušení konkursu podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), s odůvodněním, že jde o návrh opakovaný, kterému již v roce 2014 insolvenční soud nevyhověl. Uzavřel, že u nyní posuzovaného návrhu nezjistil žádné skutečnosti, které by vedly k revizi tvrzení o tom, že byl stěžovatel k 18. 5. 2012 v úpadku, a navíc již došlo ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Vrchní soud se zabýval důvody zrušení konkursu jak podle , tak podle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a v souladu se závěry krajského soudu uvedl, že zde nejsou žádné nové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno postupovat podle a konkurs zrušit.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost. Podle Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí vrchního soudu plně v souladu s judikaturním výkladem institutu zrušení konkursu podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sen. zn. ) a k vytýkané argumentační nepřesnosti vrchního soudu týkající se institutu zrušení konkursu dle uvedl, že nemá v posuzované věci žádný vliv.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry krajského soudu a vrchního soudu. Tvrdí, že při výkladu a a 191 téhož zákona došlo k porušení jeho práva na "spravedlivý" proces, když obecné soudy při shodných skutkových okolnostech mezi týmiž účastníky rozhodovaly rozdílně, aniž by objasnily důvody svého odlišného rozhodnutí. V dalších částech ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již dříve přednesl v řízení před obecnými soudy (a to i v jiných řízeních), konkrétně možnost zastoupení insolvenční správkyně při přezkumném jednání a neplatnost přezkumného jednání ze dne 24. 7. 2012, při kterém nebyly řádně zjištěny přihlášené pohledávky, a opakovaně vytýká insolvenčnímu soudu vady řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Ústavní stížnost, i přes značnou argumentační obsáhlost, se míjí se základními důvody zamítnutí stěžovatelova návrhu na zrušení konkursu. Stěžovatel ve svých námitkách nezohlednil, že základem řízení před obecnými soudy byl jeho návrh ze dne 19. 9. 2021 na zrušení konkursu podle a ve výsledku k této záležitosti neuvádí žádné relevantní tvrzení.

9. Námitky stěžovatele týkající se neplatnosti přezkumného jednání dne 24. 7. 2012 (stěžovatel opakovaně pokládá otázku možnosti zastoupení insolvenční správkyně při přezkumném jednání) nemohou založit porušení práva na přístup k soudu, ani porušení rovnosti účastníků řízení, neboť se jimi obecné soudy v této věci vůbec nezabývaly. Zmiňuje-li stěžovatel obsah usnesení vrchního soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. -219 ( ) a ze dne 15. 12. 2021 č. j. -46 ( ), rovněž přehlíží, že jde o samostatná řízení, ve kterých doposud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. K porušení práva vlastnit majetek podle y rovněž nemohlo dojít, když obecné soudy o žádném takovém nároku nerozhodovaly. Ústavní soud se navíc již některými z namítaných otázek zabýval [např. v usneseních ze dne 15. 6. 2021

sp. zn.

a ze dne 25. 8. 2020

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Požadavek týkající se výkladu , a je vzhledem k předmětu řízení bez vlivu na výsledek řízení, a tedy bezpředmětný.

10. Ani tvrzený extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů v řízení před obecnými soudy nelze považovat za relevantní. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. nález ze dne 1. 8. 2005

sp. zn.

(N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo o případy extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004

sp. zn.

nebo ze dne 23. 9. 2005

sp. zn.

]. Právě poslední z uvedených vad namítá stěžovatel, jeho námitka však není opodstatněná. V posuzované věci obecné soudy srozumitelně a řádně odůvodnily, proč nemůže být stěžovatel se svým návrhem na zrušení konkursu úspěšný. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují z ústavních požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí a z hlediska ústavněprávního obstojí.

11. Také zbývající námitky obsažené v ústavní stížnosti se míjí s důvody, na jejichž základě byl stěžovatelův návrh na zrušení konkursu zamítnut. Ostatně tvrzenými vadami řízení se zabývaly již obecné soudy a jejich postupu nelze nic vytknout.

12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu