Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1530/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti CZ SERVIS GROUP, a.s. se sídlem Praha 10, Francouzská 55/52, zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Praha 2, Náplavní 2013/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020 č. j. -182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení částky 10 400 Kč s příslušenstvím.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2019 č. j. -134 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. -155 tak, že stěžovatelka je povinna společně a nerozdílně se žalovaným 2) zaplatit žalobci 10 400 Kč s příslušenstvím. Žalobce se po stěžovatelce a žalovaném 2) domáhal společného a nerozdílného zaplacení této částky z titulu náhrady škody za zadržení několika kusů počítačů v kupní ceně 10 400 Kč specifikovaných v rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje žádné ústavně právní důvody, pro které by mělo napadené rozhodnutí zasáhnout do jejích práv. Uvádí pouze, že odvolací soud se nevypořádal s jejími tvrzeními, že žalobce neprokázal oprávněnost svého nároku, protože nebyl schopen identifikovat příslušný počítač. Nesouhlasí dále s tím, že odvolací soud nevyhověl její žádosti o odročení jednání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu odůvodnění odvolacího soudu se dostatečně podává, z jakých konkrétních důkazů soud vyvodil zjištění, že přesnější identifikace předmětných počítačů nebyla možná, resp. svůj závěr o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozeném škodu. Současně také objasnil důvody, pro které nevyhověl žádosti stěžovatelky ani žalobce o odročení jednání.

Nadto jde v dané věci o částku mírně přesahující hranici bagatelity. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

,

a nález

sp. zn.

).

Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu y není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu