Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1875/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Celnerové, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 8, Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2019, č. j. -150; za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v d a právo na dědění majetku zaručené v d.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených (i nenapadených) soudních rozhodnutí, obsahem soudního řízení bylo určení dědického práva po manželovi stěžovatelky (dále jen jako "zůstavitel") zesnulém v roce 2014. Syn zůstavitele (dále jen jako "žalobce") se domáhal žalobou u Okresního soudu v Liberci vydání rozsudku, který by jej určil dědicem ze zákonné dědické posloupnosti. Žalobce totiž byl zůstavitelem v roce 2001 vyděděn, důvodem bylo tvrzení, že žalobce o zůstavitele neprojevoval trvalý zájem, který by jako potomek projevovat měl. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Nepřisvojil si argumentaci žalobce, že ve skutečnosti o zůstavitele zájem projevoval, ale ten jej v podstatě odmítal, přičemž příčinou rozporů byla osoba stěžovatelky, se kterou se zůstavitel oženil v roce 1984 po rozvodu s matkou žalobce. Usoudil, že kontakty mezi žalobcem a zůstavitelem byly sporé a nenaplňovaly podmínku trvalého zájmu, proto bylo vydědění oprávněné. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci výrok nalézacího soudu změnil a žalobce dědicem určil. Došel stejně jako nalézací soud k závěru, že mezi žalobcem a zůstavitelem došlo po rozvodu prvního manželství zůstavitele k odcizení, které se poté již nepodařilo zacelit. Vinu za to lze však přičítat především zůstaviteli, jestliže o bližší vztahy sám nestál, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu není možné přičítat odpovědnost potomkovi a "řešit" celou záležitost tím, že ten je zbaven svého zákonného dědického nároku. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

3. Stěžovatelka s citovaným rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti - provedl znovu výpovědi pouze jedné, tendenčně vybrané skupiny svědků a u důkazů, které nezopakoval, vyvodil mylná skutková zjištění. Nalézací soud rovněž v rozporu s řádně nepoučil stěžovatelku, že věc je možné posoudit odlišně od prvostupňového soudu a nevyzval ji, aby doplnila svá skutková zjištění či důkazní návrhy. Ve svém důsledku dle stěžovatelky postupoval odvolací soud svévolně, zatížil své rozhodnutí kvalifikovanými vadami a projevil despekt k vůli zůstavitele.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Stěžovatelka chybně v petitu ani v odůvodnění ústavní stížnosti nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, u kterého přitom využila dovolání jako poslední opravný prostředek k ochraně práva. Od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. -190, nicméně výslovně odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti a dané rozhodnutí k ní přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou rozhodovací praxí (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008,

sp. zn.

), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i citované usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady podání.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.

9. Právní rozměr celého sporu byl zdánlivě prostý - šlo o to, zda žalobce svých chováním naplnil kritéria, které zákon (starý i nový , ustanovení o vydědění jsou shodná) spojuje s vyděděním ze strany zůstavitele, a tedy zda bylo vydědění po právu. Právní posouzení proto v podstatě záviselo na zhodnocení, jestli žalobce o zůstavitele (ne)projevoval trvalý zájem, jaký by syn projevovat měl. Námitky stěžovatelky v tomto směru takřka výhradně směřují do provádění a posuzování důkazů odvolacím soudem. Zdejšímu soudu s ohledem na jeho již výše vymezenou roli nicméně zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017,

sp. zn.

). Přes tvrzení stěžovatelky, která podobné vady v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, shledala, naznačený extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci nenastaly.

10. Ústavní soud připomíná, že podstatou ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019,

sp. zn.

). Jak to již v rodinných sporech bývá, z argumentace stran je zřejmá subjektivní interpretace různých skutečností a jako i v tomto řízení je těžké s odstupem často i desítek let odhadovat, kdo komu co řekl nebo udělal a kdo nese větší odpovědnost za ochlazení vzájemných vztahů. Odvolací soud na základě rozsáhle předestřené judikatury Nejvyššího soudu (za všechny usnesení ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. ) usoudil, že kromě zjišťování frekvence kontaktů a jejich kvality (což učinil dostatečně již nalézací soud) je nutné též zjistit, nakolik se na neprojevování náležitého zájmu o zůstavitele podílel on sám, neboť je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který bývá příčinou nezájmu dítěte o rodiče.

11. Na základě zmíněného východiska je logické, že odvolací soud znovu provedl zejména výslechy z okruhu známých a příbuzných žalobce, které měly osvědčit, zda žalobce o vztah se zůstavitelem stál. Chladnost a odtažitost zůstavitele k žalobci totiž nikdo ve výpovědích před soudem prvního stupně nerozporoval, a to ani svědci "přiklánějící se" ke stěžovatelce či ona sama. Pokud jde o konkrétní námitku proti hodnocení výpovědi svědka Závory, odvolací soud podrobně zdůvodnil (viz bod 38 napadeného rozsudku), proč nepřihlédl k hodnotící části jeho výpovědi. Postup soudu nelze označit jako svévolný, svědek skutečně těžko mohl z vlastní zkušenosti posuzovat věci, které se odehrály mnoho let před jeho příchodem do rodiny (mimochodem svědek jako přítel vnučky stěžovatelky nenaplňuje zcela představu nestrannosti). Navíc Ústavní soud nepřehlédl, že i z výpovědi svědka Závory shrnuté v prvostupňovém rozsudku (bod 18) je patrné, že zůstavitel vztah se žalobcem pojímal jednostranně ve stylu žalobce "se měl snažit", zatímco zůstavitel o sebemenších vstřícných krocích ze své strany neuvažoval. Jak výstižně odvolací soud podotkl, právo dědit je ústavně zaručeno (což připomíná nakonec též stěžovatelka) a nelze jej chápat tak, že by se žalobce o svůj povinný díl z dědictví měl nějak zasloužit, tj. v konkrétním přezkoumávaném případě se pod hrozbou sankce vydědění neustále pokoušet prolomit odtažitost zůstavitele.

12. Neopodstatněnou Ústavní soud shledává rovněž námitku o nedostatku poučení podle . Z napadeného rozsudku nikterak nevyplývá, že by v procesu dokazování odvolací soud dospěl ke změně náhledu na (ne)prokázání rozhodných skutkových okolností a přenesení (subjektivního) důkazního břemene, resp. břemene vedení důkazu, na stěžovatelku.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu