Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 180/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Logologic Digital CZ spol. s r.o., sídlem v Praze, Jaurisova 515/4, zastoupené Davidem Řezníčkem, advokátem, sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -175 ze dne 26. 10. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -133 ze dne 12. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -97 ze dne 15. 10. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") sp. zn. Rsp 9711/14 ze dne 26. 9. 2018 a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že předchozí nález rozhodčího soudu byl zrušen z důvodu nedostatku poučení dle (dále též " "). Rozhodčí soud se dle jejího názoru dopustil téhož pochybení i podruhé. Stěžovatelka má za to, že formálního poučení s odkazem na ustanovení se jí ze strany rozhodčího soudu sice dostalo, avšak v podobě, která nesplňuje požadavky stanovené zákonem. Účastníci byli namísto řádného poučení toliko odkázáni na odůvodnění již zrušeného rozhodčího nálezu, čímž však rozhodčí soud podle jejího mínění nedostál požadavkům kladeným zákonem a judikaturou na řádné poskytnutí takového poučení. Stěžovatelka rovněž namítla, že při opakovaném ústním jednání před rozhodčím soudem nebyli účastníci řízení poučeni podle ustanovení Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o výhradu, že rozhodčí soud nepoučil stěžovatelku podle , nutno v prvé řadě podotknout, že z rekapitulace jejích námitek v řízení před soudy neplyne, že by stěžovatelka byla takovou námitku vůbec vznesla. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by se s ní soudy byly opomněly v nyní napadených rozhodnutích vypořádat. Nevyužila-li stěžovatelka procesní prostor, který se jí k ochraně svých práv v řízení o zrušení rozhodčího nálezu otevřel, je námitka stěžovatelky stran absence poučení dle ze strany rozhodčího soudu v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná ( ). Nadto, i kdyby námitka přípustná byla, beztak by šlo o výtku neopodstatněnou. Poučení podle se týká některých aspektů zákonné koncentrace řízení s důsledky přesahujícími do případného odvolacího řízení. Z podstaty věci se tedy nemůže uplatnit v rozhodčím řízení, není-li proti rozhodčímu nálezu přípustný opravný prostředek, v řízení o němž by se tyto důsledky mohly projevit. Krom toho, poučovací povinnost soudu podle veskrze ztratila na významu s ohledem na zavedení zákonné koncentrace řízení dle ustanovení ve spojení s téhož předpisu, dle nichž zákaz nových tvrzení a důkazů nastává ve skutečnosti dříve, než je vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé.

Co se týče stěžovatelkou předestřených nedostatků ohledně poučení podle , Ústavní soud neshledal, že by soudy při vypořádání této námitky byly vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí v této části tížil jiný ústavně význačný deficit. Soudy se v napadených rozhodnutích shodly v tom, že rozhodčí soud upozornil stěžovatelku po zrušení původního rozhodčího nálezu na to, že jeho právní posouzení věci se nezměnilo. Stejně tak výslovně zdůraznil, že změn nedoznaly ani jeho závěry stran neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene stěžovatelkou, přičemž ze zrušeného nálezu je dostatečně patrné, co v řízení považoval za skutečnosti prokázané a co za skutečnosti neprokázané. Nato poskytl účastníkům řízení dodatečnou lhůtu k tomu, aby strany svá tvrzení doplnily, označily důkazy a mohly reagovat na stanoviska protistrany. V kontextu toho nepokládá Ústavní soud vývod soudů o tom, že za dané situace nemohl napadený rozhodčí nález stěžovatelku (či druhou stranu) nijak překvapit, za ústavně nekonformní.

Odkaz na odůvodnění předchozího, byť i zrušeného rozhodnutí představuje řádnou realizaci poučení předvídaného ustanovením za předpokladu, že z onoho rozhodnutí je bez dalšího patrné, které konkrétní okolnosti či skutečnosti pokládal soud či jiný orgán za neprokázané. V takovém případě není zapotřebí, aby znovu výslovně poukazoval na konkrétní otázky, vůči nimž účastník řízení (prozatím) neunesl důkazní břemeno, nedošlo-li v mezidobí k žádné změně náhledu na tuto otázku (obdobně srov. např. bod 12 usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 8. 2020). Ve věci řešené v daném rozhodčím řízení tížilo stěžovatelku zejména důkazní břemeno k prokázání té skutečnosti, že jí uznaný dluh představující leasingové splátky ze dvou leasingových smluv v době uznání netrval. Rozhodčí soud k tomu doplnil, že stěžovatelkou do té doby předložené důkazy ani argumentace domněnku existence závazku v době uznání nevyvrátily, přičemž uvedl důvody, proč nebyly způsobilé tuto existenci vyvrátit. Z odůvodnění původního rozhodčího nálezu tak bylo dobře patrné, v čem konkrétně stěžovatelka důkazní břímě neunesla. K tomu je třeba dodat, že rozhodčí soud nejen že nebyl povinen vést stěžovatelku blíže k tomu, jakým způsobem by konkrétně měla vyvrátit trvání závazku ke dni uzavření dohody o jeho uznání, nýbrž takový postup mu byl, obdobně jako soudu, zakázán (jednalo by se o nepřípustný návod jdoucí nad rámec poučovacích povinností dle a ). Odůvodnění soudů jsou v tomto směru racionální a srozumitelná, prostá ústavně zapovězené libovůle.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu