Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1656/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. Č., zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem, sídlem gen. Svobody 339, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2020 č. j. -133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2017 č. j. -90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2017 č. j. -65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a porušení y domáhal zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů vydaných v řízení podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal poskytnutí zadostiučinění za pobyt ve vazbě ve výši 806 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy vzniklé samotným trestním stíháním a průtahy v řízení ve výši 500 000 Kč. V červnu 2011 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) tr. řádu, ve které strávil celkem 403 dnů. V průběhu řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2014 č. j. -6079, který byl v této věci konečným, skutek stěžovatele překvalifikoval na přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let. Stěžovatel považoval vzetí do vazby v důsledku nesprávné právní kvalifikace skutku za nesprávný úřední postup, v jehož důsledku mu vznikla nemajetková újma.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 1. 2016 č. j. -14 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016 č. j. -26 odmítl žalobu v části, ve které se se stěžovatel domáhal přiznání zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 806 000 Kč (výrok I.) a uložil stěžovateli, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.). Podle obvodního soudu nebyly naplněny podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, neboť rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo pro nezákonnost zrušeno, změněno nebo jeho nezákonnost nebyla jinak deklarována a stěžovatel také nebyl pro skutek, pro který byl vzat do vazby, zproštěn obžaloby. Poukazoval-li na nesprávný úřední postup spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku ze strany státního zástupce, obvodní soud jeho argumentaci nepřisvědčil. Vyložil, že za nesprávný je považován takový úřední postup, který porušuje pravidla předepsaná právními normami, avšak s rozhodovací činností nesouvisí. Pokud však jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle a násl. Obvodní soud konstatoval, že právní kvalifikace skutku se bezprostředně odrazila v rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby, a proto za právní titul, na základě kterého by se stěžovatel mohl domáhat náhrady nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě, bylo nutno považovat výlučně rozhodnutí o vzetí do vazby, a nikoliv postup státního zástupce při právní kvalifikaci skutku.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Výklad obvodního soudu o tom, co je třeba považovat za nesprávný úřední postup, označil za správný a souladný s teorií i judikaturou, neboť nelze přehlížet, že i právní kvalifikace skutku je rozhodnutím, které následuje po úředním postupu k tomuto rozhodnutí směřujícím.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že při řešení otázky, zda stěžovateli přísluší odškodnění za vykonanou vazbu podle , se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho rozhodnutí plně odpovídá závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 18. 2. 2015 a Nejvyšší soud neměl žádný důvod se od uvedeného judikátu odchýlit.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatel setrval na svém tvrzení, že byl vzat do vazby v důsledku nesprávné kvalifikace skutku policejním orgánem a posléze i státním zástupcem. Zdůraznil, že byť byl odsouzen za nevazební delikt, civilní soudy dospěly k závěru, že se v jeho případě nejednalo ani o nezákonné rozhodnutí o vazbě, ani o nesprávný úřední postup. Stěžovatel tak nemá možnost domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy za dobu strávenou ve vazbě, přestože vazební stíhání nezavinil. Takovou praxi stěžovatel kritizoval s tím, že by mohla dle jeho názoru vést až k tomu, že by orgány činné v trestním řízení mohly záměrně kvalifikovat skutky přísněji, než předpokládá zákon, a obcházet tak zákaz užití některých institutů trestního práva pojících se se zásadou subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio). Stěžovatel je přesvědčen, že v podmínkách materiálního právního státu musí existovat garance odškodnění za veškeré úkony, kterými byl ze strany státu neoprávněně podroben, v případě, že bylo prokázáno, že se trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, nedopustil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí civilních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

9. V posuzované věci stěžovatel oponoval právním závěrům civilních soudů, podle kterých mu nepříslušela náhrada nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávné právní kvalifikaci skutku ze strany státního zástupce.

10. Ústavní soud se rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze a přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu zabývá opakovaně a ve své rozhodovací praxi formuloval základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625), nález

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), nález

sp. zn.

ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237), nález

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) a další dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz)]. Vyjádřil se i k otázce činností směřující k vydání rozhodnutí, kdy potvrdil jako správný závěr, že případné vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí, a proto mohou být považovány z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2006

sp. zn.

, usnesení ze dne 26. 11. 2015

sp. zn.

).

11. V posuzované věci soudy všech tří stupňů podrobně vyložily, co lze považovat za nesprávný úřední postup, a zdůraznily, že pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony úředního postupu samy o sobě nevedou k vydání rozhodnutí a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí. Ústavní soud považuje právní závěry civilních soudů k této otázce za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace , neboť jde o výklad v soudní praxi dlouhodobě ustálený a na ústavněprávní úrovni již dříve akceptovaný.

12. Nelze též přehlédnout, že soudy všech tří stupňů opřely svá rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. , který se zabýval věcně totožnou problematikou a po podrobném rozboru všech souvisejících aspektů vyložil, že "byl-li skutek, pro který byl obviněný vzat do vazby, posouzen při konečném rozhodnutí tak, že by takové posouzení vzetí do vazby neumožňovalo, odškodnění za vykonanou vazbu pravomocně odsouzenému pachateli trestného činu dle , ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší, pokud rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo pro nezákonnost zrušeno, změněno nebo jeho nezákonnost nebyla jinak deklarována". Právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu obstály i v ústavně právním přezkumu, neboť ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2015

sp. zn.

).

13. Ani v posuzované věci neměl Ústavní soud žádný důvod přisvědčit výkladu stěžovatele, že by měla být odškodňována i újma způsobená uvalením vazby v důsledku odlišného právního posouzení skutku v obžalobě a následného odsouzení za mírnější skutek, neboť jde o výklad extenzivní, který z příslušného ustanovení neplyne. Naopak je zřejmé, že zákonodárce měl v úmyslu odškodnit pouze ty obviněné, kteří v trestním řízení nebyli shledáni vinnými, tj. žádného trestného činu se nedopustili.

14. K argumentaci stěžovatele, že by měly existovat garance odškodnění za veškeré úkony, kterými byl ze strany státu neoprávněně podroben, Ústavní soud uvádí, že k tak široké odpovědnosti není stát ani na základě ústavních právních předpisů povinen. Čl. 36 odst. 3 y sice výslovně zmiňuje (hmotné) právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nicméně v odst. 4. odkazuje na zvláštní zákon, který podmínky i podrobnosti těchto práv blíže konkretizuje. Tímto zákonem je , který rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány ( ). Vedle prvotní odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ( až ; specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě nebo trestu), zavádí i druhou formu objektivní odpovědnosti státu, která je spojena s nesprávným úředním postupem ( ). Smyslem a účelem podústavní úpravy je tedy pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace u zakotvených práv [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2007 (N 215/47 SbNU 829), nález

sp. zn.

ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17)]. Lze tedy uzavřít, že k odškodnění újmy, která byla způsobena zákonným omezením osobní svobody, lze jen za podmínek umožňujících původně zákonné rozhodnutí považovat za nezákonné ( ). V takové situaci se však stěžovatel nenacházel a ostatně ji ani netvrdil. Ani jeho další námitku o možném obcházení zákonných zákazů orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud nepovažoval za v posuzované věci za relevantní, neboť ji hodnotil jako ryze spekulativní.

15. Po posouzení napadených rozhodnutí ve světle ústavněprávní argumentace stěžovatele Ústavní soud žádný důvod ke svému zásahu neshledal. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušné zákonné ustanovení, jež náležitě vyložil, přičemž svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně vybočující z obecně uznávaných pravidel logického usuzování. Městský soud posoudil odvolání stěžovatele jako nedůvodné a vypořádal se s jeho odvolacími námitkami; obdobně postupoval i soud Nejvyšší při posouzení stěžovatelova dovolání.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu