Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1311/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Masarykova 621/19, Liberec 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000, č. j. -10, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. -21, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2018, č. j. -233, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2019, č. j. -271, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. -335, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a odst. 2 d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále těmito rozhodnutími mělo být porušeno právo na respektování jejího soukromého a rodinného života podle y a podle Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví podle y s tím, že město L. jako vlastník a pronajímatel bytu (kdy vlastní nájemní vztah a jeho skončení je samotným jádrem sporu) porušilo rovněž princip, že vlastnictví nesmí být zneužito na úkor druhých (zde na úkor stěžovatelky), jak předvídá y. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla stěžovatelce rovněž odňata možnost účastnit se řízení podle y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 12. 2018 zamítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost podanou podle ustanovení K odvolání stěžovatelky jako žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. -271, potvrdil usnesení okresního soudu. I podle krajského soudu totiž stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost opožděně, neboť tato byla podána po třech letech od právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, tedy po uplynutí objektivní lhůty stanovené

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Pokud totiž stěžovatelka s odkazem na své mentální postižení v dovolání dovozovala, že lhůtu podle omezující možnost podání žaloby pro zmatečnost podle na její věc aplikovat nelze, neboť neměla možnost se s rozhodnutími ve věci samé seznámit, pak podle Nejvyššího soudu přehlíží, že lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost zakotvené v jsou lhůtami procesními, nikoliv hmotněprávními, a dle výslovného znění jejich zmeškání nelze prominout. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání, nepředestřela. Podle je přitom předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení takové dovolatelem předestřené otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tedy že taková otázka je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenal, že i Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 8. 2018 vydaném k ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutím ve věci samé (kdy okresní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, č. j. -10 a krajský soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, č. j. -21 přivolily k výpovědi z nájmu bytu, kterou stěžovatelce dalo město L.) uzavřel, že jediným stěžovatelce dostupným a účinným prostředkem nápravy je žaloba pro zmatečnost podaná podle (touto žalobou lze napadnout rozhodnutí, pokud účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). O takové žalobě je přitom vedeno samostatné řízení u okresního soudu pod sp. zn. .

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -335), a zčásti nepřípustná (ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu).

6. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení , lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].

9. V nyní posuzované věci však - i při zohlednění uvedených obecných

východisek - neplyne, že by závěr Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání byl nesprávným. Ostatně rovněž v Nejvyšším soudem odkazovaném usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, vydaném k obdobné ústavní stížnosti téže stěžovatelky, se Ústavní soud nevymezil přímo proti závěru o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby pro zmatečnost podle nebo proti východisku, že zmeškání lhůty pro její podání nelze prominout; toliko uzavřel, že podáním žaloby pro zmatečnost podle nemůže být pro duševní postižení stěžovatelky podmíněna přípustnost eventuálně navazující ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení [srov. shodný závěr ve stěžovatelkou nyní příkladmo odkazovaném nálezu

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285)].

10. Stěžovatelka naopak nevysvětluje, proč s podáním eventuální ústavní stížnosti nevyčkala až na výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou podle tak, jak je uvedeno v usnesení

sp. zn.

, když sám Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení zmiňuje, že řízení o takové žalobě stěžovatelka zahájila. Řízení o takové žalobě je přitom podle Ústavního soudu způsobilé napravit eventuální nedostatek v ochraně práv stěžovatelky v původním řízení o věci samé (tedy v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu), spočívající v nedostatečné kompenzaci stěžovatelčina duševního postižení jakožto účastníka řízení.

11. Za takové situace ovšem Ústavní soud nemohl přezkoumávat ústavní stížností napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu, jež nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezprostředně předcházela, neboť stěžovatelka nedostatečným vymezením přípustnosti dovolání nesplnila podmínku řádného čerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, je to má na mysli .

12. Nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků pak platí i ve vztahu k rozhodnutí okresního a krajského soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť - jak uvedeno shora - ve vztahu k nim představuje žaloba pro zmatečnost podaná podle účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv [srov. k tomu zejména odst. 41 usnesení

sp. zn.

]. Ústavní soud se proto v dané fázi řízení nemohl zabývat případným porušením stěžovatelčina vlastnického práva ani práva na ochranu soukromého a rodinného života.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu