Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2037/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Michala Ferka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Pščolkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. -465 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2017 č. j. -284, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Milana Hulana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 7. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle a 36 d (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku v T., na němž se nachází převážná část budovy ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník jako prodávající uzavřel dne 23. 4. 2015 kupní smlouvu s Václavem Matuškou jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k této budově za kupní cenu 260 000 Kč. V kupní smlouvě byl kupující upozorněn na předkupní právo vlastníků pozemků, na nichž je stavba vybudována. Dne 27. 4. 2015 byl vedlejšímu účastníkovi doručen dopis, jímž Ing. Romana Janovská uplatnila své předkupní právo k uvedené budově. Dne 28. 4. 2015 se vedlejší účastník a Václav Matuška písemně dohodli na zrušení kupní smlouvy z 23. 4. 2015. Současně byl vzat zpět již podaný návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy. Dopisem ze dne 28. 4. 2015 nabídl vedlejší účastník stěžovateli jako oprávněnému z předkupního práva prodej budovy za kupní cenu 790 000 Kč s tím, že stavbu má pronajatu na 10 let Václav Matuška s ročním nájemným 20 000 Kč. Na tento dopis reagoval stěžovatel dopisem z 11. 6. 2015, jímž sice uplatnil své předkupní právo ke stavbě, nesouhlasil však s cenou 790 000 Kč a požádal o návrh na uzavření smlouvy za stejnou cenu, jaká byla uvedena v kupní smlouvě ze dne 23. 4. 2015. Dne 11. 9. 2015 byla uzavřena kupní smlouva, jíž žalovaný prodal předmětnou stavbu Václavu Matuškovi za kupní cenu 790 000 Kč, jež byla zaplacena před podpisem smlouvy.

3. S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatel domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka při uzavření smlouvy, na jejímž základě by stručně řečeno vedlejší účastník jako prodávající převedl na stěžovatele jako kupujícího vlastnického právo k předmětné budově za kupní cenu 260 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2016 č. j. -195 bylo žalobě stěžovatele vyhověno a rozhodnuto o nahrazení projevu vůle. Povinnost vedlejšího účastníka učinit stěžovateli nabídku ke koupi měla totiž podle dospět uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015. Předkupní právo stěžovatele nicméně nebylo ze strany vedlejšího účastníka respektováno.

4. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek okresního soudu změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 6. 2017 č. j. -284 tak, že žaloba byla zamítnuta. Podle krajského soudu nárok na převod vlastnictví k budově nevznikl stěžovateli již samotným uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015, nýbrž až prohlášením oprávněného z předkupního práva, že toto právo uplatňuje. To znamená, že až do doby, než oprávněný z předkupního práva své právo uplatní, mohou účastníci smlouvy její podmínky změnit. Neuplatnil-li proto stěžovatel své předkupní právo do 28. 4. 2015, nic nebránilo vedlejšímu účastníkovi a Václavu Matuškovi v tom, aby uzavřenou smlouvu změnili či dokonce zrušili. Vedlejší účastník sice obdržel dne 27. 4. 2015 dopis, jímž Ing. Romana Janovská uplatnila předkupní právo, ale vzhledem k tomu, že jí podle nepříslušelo, nemělo toto její právní jednání žádné účinky. V době, kdy stěžovatel uplatnil předkupní právo, již kupní smlouva obsahující podmínky, za nichž se převodu vlastnictví domáhal, neexistovala, a tak mu nárok na uzavření smlouvy za stejných podmínek nemohl vzniknout.

5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. -465. Spojoval-li stěžovatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (podmínek nabídky předkupního práva), měl pominout, že závěry vyslovené v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkázal, se nevyjadřovaly k totožné skutkové situaci. Nešlo v nich o případ, kdy ke zrušení kupní smlouvy došlo předtím, než bylo oprávněným uplatněno předkupní právo. Krajský soud se proto podle dovolacího soudu nemohl od uvedených rozhodnutí odchýlit. Měl-li stěžovatel dovolání za přípustné pro řešení právní otázky doposud nevyřešené v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, tj. "otázky předkupního práva svědčícího vlastníku pozemku, na kterém se nachází stavba v cizím vlastnictví po účinnosti nového ," pak nevymezil žádnou individuální otázku hmotného práva, na jejímž řešení je rozhodnutí krajského soudu založeno. Z takto vymezeného požadavku přezkumné činnosti dovolacího soudu není zjistitelné, jaké řešení konkrétní právní otázky stěžovatel zpochybňuje. Ve zbytku byly namítány vady řízení, k nimž by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné. Ve vztahu k jiným právním otázkám stěžovatel neměl vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatel tak nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu .

III.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání. Jak vyplývá z obsahu dovolání, uvedl v něm, že řízení se dotýká zásadní změny v soukromém právu, kterou je navrácení zásady superficies solo cedit do . V dané věci zůstala stavba v souladu s a 3056 samostatnou nemovitou věcí s tou změnou, že vlastník pozemku, na kterém tato stavba stojí, k ní má předkupní právo. Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastník mu po uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 nenabídl uzavření smlouvy, čímž porušil oznamovací povinnost podle . Otázka předkupního práva svědčícího vlastníku pozemku, na kterém se nachází stavba v cizím vlastnictví po účinnosti , nebyla dodnes dovolacím soudem řešena. Její nedostatečné až přehlíživé řešení zakládá porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

7. K porušení vlastnického práva stěžovatele pak mělo dojít tím, že napadenými rozhodnutími bylo znemožněno dokončit zákonem předpokládané spojení jeho pozemku se stavbou, ač o to byl z jeho strany projeven nesporný zájem. Právní názor krajského soudu nepochybně slouží k prospěchu porušování předkupního práva, neboť v zásadě udává "návod" na obcházení tohoto právního institutu. Ze strany vedlejšího účastníka je krajským soudem osvědčeno jako správné jednání v zásadě podvodného charakteru, při kterém vedlejší účastník měnil podmínky prodeje za pochodu, a to až do doby, kdy kupní cenu navýšil na takovou částku, za kterou se mohl s ohledem na stav a ocenění nemovitosti důvodně domnívat, že ji osoby oprávněné z předkupního práva nepřijmou. Dotčené řízení je třeba vnímat v kontextu jeho individuálních skutkových okolností a speciality dotčené záležitosti. Jednání vedlejšího účastníka naznačuje snahu předkupní právo obejít. Ke zrušení kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 mělo dojít poté, co se vedlejší účastník nesprávně domníval, že Ing. Romana Janovská je rovněž osobou, která se může předkupního práva domáhat.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu ), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a přiloženým dovoláním, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

11. Ve věci stěžovatele bylo určující posouzení právní otázky, s jakou právní skutečností spojuje zákon v případě uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím a koupěchtivým, jejímž předmětem je věc, k níž má jiná osoba předkupní právo podle a násl. , vznik povinnosti prodávajícího uzavřít kupní smlouvu s předkupníkem. Jde o to, zda ke vzniku této povinnosti dochází již uzavřením smlouvy s koupěchtivým, nebo až uplatněním předkupního práva ze strany předkupníka. V posledně uvedeném případě by bylo třeba zodpovědět také právní otázku, zda uplatnění předkupního práva brání, jestliže ještě před tímto právním jednáním předkupníka dojde na základě ujednání stran kupní smlouvy k jejímu zrušení.

12. K posouzení těchto právních otázek na podkladu skutkového stavu zjištěného krajským soudem a okresním soudem byl Nejvyšší soud příslušný v dovolacím řízení. K tomu, aby se tak stalo, bylo nicméně třeba tyto otázky v dovolání předestřít způsobem, který předpokládá , tedy jednak vymezit důvod dovolání, jednak vymezit, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy v případě jakých otázek hmotného nebo procesního práva má stěžovatel za to, že je dán některý z předpokladů dovolání podle [v podrobnostech srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení obsahu dovolání ze strany dovolacího soudu obstojí. V dovolání jsou uplatněny námitky týkající se uvedených otázek, přesto v něm chybí jejich výslovné (byť jen obecně formulované) vymezení ve spojitosti s uvedením, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle měl být u té které právní otázky splněn. Ani část dovolání označená jako "Otázka hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", ani část dovolání označená jako "Otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jako taková má být dovolacím soudem posouzena jinak", potřebné vymezení právě ve vztahu k uvedeným právním otázkám neobsahují. Jde přitom o zákonem stanovený formální předpoklad, jehož nesplnění má za následek, že se uvedenými otázkami nemůže dovolací soud zabývat.

14. Pokud se tedy dovolací soud z těchto důvodů věcně nezabýval otázkami uplatnění předkupního práva, na nichž záviselo rozhodnutí krajského soudu, a to ani jen v rámci posouzení přípustnosti dovolání, nelze v jeho postupu spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Tato skutečnost současně brání tomu, aby právní posouzení těchto otázek ze strany krajského soudu přezkoumal Ústavní soud, neboť v souladu s požadavkem vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva měl stěžovatel nejdříve vytvořit podmínky k tomu, aby se k nim vyjádřil dovolací soud. Zbývá dodat, že výklad příslušných ustanovení upravujících předkupní právo je především výkladem podústavního práva, k němuž jsou oprávněny obecné soudy. Ústavní soud by mohl korigovat jejich právní závěry pouze v případě takových pochybení, s nimiž by bylo možné spojovat závěr o porušení základních práv a svobod.

15. Protože napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle y, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, Ústavnímu soudu nezbylo, než podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rozhodnout o odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu