Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1580/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní společnosti Equine Vet Service, a. s., sídlem Libušská 313/104, Praha 4 - Písnice, zastoupené JUDr. Ĺubomírem Fockem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti II. výroku rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. dubna 2020 č. j. -37, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníka řízení, a Gabriely Knoblochové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného výroku rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen " "), tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnického práva podle y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 2. 4. 2020 č. j. -37 přiznal stěžovatelce jí žalovanou částku 5 518 Kč s příslušenstvím za veterinární péči objednanou vedlejší účastnicí (I. výrok). Ústavní stížností napadeným II. výrokem tohoto rozsudku jinak úspěšné stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle okresního soudu stěžovatelka ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním návrhu na zahájení řízení nezaslala na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, vedlejší účastnici výzvu k plnění podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ); nýbrž ji zaslala na adresu, kde vedlejší účastnice nebydlí ani nikdy nebydlela, jak si ověřil dotazem u příslušného obecního úřadu. Naopak vedlejší účastnice se zdržuje a přebírá poštovní zásilky na jiné adrese, kterou stěžovatelka vedla v lékařské dokumentaci.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Ústřední stížnostní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že po ní nelze pro účely předžalobní výzvy spravedlivě požadovat, aby jí zkoušela postupně zaslat na všechny známé adresy [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2016 (N 75/81 SbNU 299)]. Dále se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že v posléze zrušeném platebním rozkazu pro neúspěšné doručení ji přiznal alespoň náhradu za jí uhrazený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (v ústavní stížnosti však stěžovatelka současně dodává, že platebním rozkazem soud není vázán).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tak může soustředit na plnění své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.

7. Rovněž zákonná úprava v spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. či ]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 99)]. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 (dostupné na https://hudoc.echr.coe.int)].

8. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 5 518 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani nepřipouští možnost podat odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

9. Uvedené závěry se uplatní také při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (o které jde v nyní posuzované ústavní stížnosti), přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, když dojde k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však ve stěžovatelčině věci nedošlo.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak nedoložila, že by jí vedlejší účastnice při sjednávání objednávky k výkonu veterinární péče uvedla jinou adresu než tu, která byla součástí lékařské dokumentace. Nadto odkaz stěžovatelky na nález

sp. zn.

není přiléhavý, neboť z jeho odůvodnění vyplývá, že tehdejší žalobce v předžalobní výzvě ve skutečnosti využil všechny relevantní adresy, přesto mu městský soud vytknul, že nebyl dostatečně důsledný. O takovou situaci však ve věci stěžovatelky - jak popsáno shora - nešlo.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu