Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1146/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. -1201 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2018 č. j. -1104, , ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2018 č. j. -1110, , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Tomáše Březiny, 2) družstva DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské nám. 100/6, Brno, 3) Ing. Eduarda Kočvary a 4) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 1. 2018 č. j. -1023, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení členství v bytovém družstvu a určení, že je nájemcem družstevního bytu č. X o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu na adrese v B. Krajský soud výše uvedeným usnesením určil, že stěžovatel je členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o třetí rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci samé, neboť předchozí jeho dvě rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem a věc byla vrácena k novému projednání. Napotřetí tak krajský soud věc projednával po zrušení jeho usnesení ze dne 14. 10. 2014 č. j. -643 usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2017 č. j. -846, a to poté, co i jemu byla věc vrácena po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem.

3. K odvolání vedlejších účastníků 2) až 4) proti v pořadí třetímu rozhodnutí krajského soudu (ze dne 23. 1. 2018) ve věci rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení krajského soudu tak, že návrh na zahájení řízení v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud po doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru o skutkovém stavu od jeho zjištění krajským soudem a věc po právní stránce posoudil tak, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1) došlo k platnému uzavření smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu.

4. Stěžovatel jako další procesní prostředek obrany využil dovolání, které ale bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. -1201 odmítnuto pro nepřípustnost, když podle dovolacího soudu stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhou polemikou (nesouhlasem) s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, přičemž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. V dovolání stěžovatel dle dovolacího soudu nepředložil k řešení žádnou dovolací otázku, jež by zakládala jeho přípustnost podle , (dále jen " "), a dovolání též dle dovolacího soudu nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v , pročež je Nejvyšší soud odmítl podle a 2

II.

Argumentace stěžovatele

5. Podle tvrzení stěžovatele měly obecné soudy, jako orgány veřejné moci, svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností porušit jeho právo na soudní ochranu zaručené v y, přičemž napadenými rozhodnutími mělo být zasaženo do práva stěžovatele na legitimní očekávání, čímž "nepřímo došlo také k porušení Listiny".

6. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodováním soudů o návrhu stěžovatele způsobem nerespektujícím důkazní situaci ani ustálenou judikaturu. Podle stěžovatele nebylo v řízení před soudy prokázáno, že by existovala nějaká platná smlouva, kterou by stěžovatel svá členská práva a povinnosti vztahující se k předmětnému bytu převedl na někoho jiného. Nejvyššímu soudu vytýká, že se jeho dovoláním po věcné stránce vůbec nezabýval, a to navzdory tomu, že v předchozím kasačním rozhodnutí dovolací soud vyslovil závazný pokyn vrchnímu soudu, aby se zabýval argumenty stěžovatele o existenci, resp. neplatnosti smlouvy o převodu členských práv, a vrchní soud se dle stěžovatele těmito argumenty vůbec nezabýval. Za rozporné s ústavním pořádkem považuje stěžovatel rozhodnutí soudu založené na domněnce, kterou sám označí za "pravděpodobnou" ale "neprokázanou" a podává rozsáhlou argumentaci týkající se jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudů o platném uzavření smlouvy o převodu členských práv v družstvu.

7. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za ústavně nesouladné, když stěžovatelovo dovolání nebylo věcně projednáno. Dovolacím soudem mu tak byla odepřena ochrana jeho ústavně zaručených práv a došlo tím k odepření spravedlnosti, přičemž sám stěžovatel své dovolání označuje za "bezesporu důvodné". Své námitky uplatněné v dovolání stěžovatel označuje za výhradně právní námitky, které nebyly polemikou s hodnocením důkazů učiněných vrchním soudem, přičemž má za to, že s ohledem na obsáhlost spisového materiálu si Nejvyšší soud nesprávně vyložil některé jeho argumenty.

8. V další argumentaci stěžovatel vytýká vrchnímu soudu i Nejvyššímu soudu, že při rozhodování o meritu věci "nevzaly v potaz pochybení vedlejšího účastníka 2) při registraci převodu členských práv a povinností týkajících se předmětného družstevního bytu", které podle stěžovatele zapříčinilo "situaci, v důsledku které vznikl spor o to, kdo je vlastně členem bytového družstva", přičemž současně popisuje podle něj nesprávný postup vedlejšího účastníka 2) související s registrací dohody o převodu členských práv a povinností.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by napadenými rozhodnutími nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům soudů o platném převodu členských práv člena bytového družstva. Vyslovený právní názor soudů není možno hodnotit jako protiústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu. Vrchní soud přitom dostatečně objasnil skutkový stav a srozumitelně vysvětlil, proč převod členských práv považoval za uskutečněný a platný.

13. Stěžovatel brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když dovolacímu soudu vytýká, že nerozhodoval ve věci samé. Uvedené však není možno Nejvyššímu soudu oprávněně vytýkat. Jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem věci. Přezkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, včetně posouzení relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu, přitom přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

a

). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.

14. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva podle y. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem ústavně zaručeného práva dle y je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019

sp. zn.

). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu; toto řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení.

15. Ústavní soud po posouzení průběhu řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, neshledal, že by stěžovatel neměl možnost domáhat se ochrany svých práv u soudu a že by tak bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Právě naopak, ve věci stěžovatele bylo rozhodováno soudy ve všech stupních (a to i opakovaně v důsledku kasačních rozhodnutí), přičemž i sám stěžovatel uvádí, že spisový materiál je obsáhlý. Nelze tak tvrdit, že by mu právo na soudní rozhodování o jím uplatněném nároku bylo odepřeno. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na legitimní očekávání. Předvídatelnost soudních rozhodnutí, zásada rovnosti účastníků řízení i zásada právní jistoty vyžadují, aby soudy rozhodovaly stejným způsobem ve věcech, které se po skutkové a právní stránce podobají. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů.

16. Namítáno je rovněž "nepřímé" porušení práva dle y, které Ústavní soud ve věci stěžovatele rovněž neshledal. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích soudů nezjistil znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné, a samotný nesouhlas stěžovatele se závěry soudů o platném uzavření smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu zásah do jeho vlastnického práva nezpůsobuje.

17. Lze uzavřít, že ústavní stížnost argumentačně zůstává v rovině podústavního práva, přičemž pokračující polemika k otázce platnosti převodu členských práv člena bytového družstva ústavní přesah nezpůsobuje. Ústavní stížnost stěžovatele a důvody v ní uváděné představují tak toliko další projev stěžovatelova nesouhlasu se závěry soudů. Ústavní soud však opětovně zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň v přezkumu rozhodnutí obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k výkladu jiných než ústavních předpisů.

18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu